V čem mi (ne)vadí anglické vzdělávání
Především je to instrumentalita. Vsadím se, že až se vrátím, bude se mě spousta lidí ptát, kde je to lepší - zda tady v Anglii nebo doma na Keplerovi. A bude pro mě velmi těžké odpovědět. Připadá mi to tady skvělé a to hlavně díky tomu, že se učím to, co se chci učit. Snad kromě němčiny, na tu už nezbylo místo v rozvrhu, bude ji muset dohnat Goethe institut. Takže se na hodiny každý den těším, což je oproti Keplerovi, kde mě třetina věcí nebaví nebo nezajímá, opravdu příjemná změna. V tomto ohledu Oundle naprosto jednoznačně vede, protože po večerech nemusím trávit hodiny biflováním se na testy z předmětů, které pro mě nejsou důležité, a v duši nepláču, protože fyzika, která mi spíš nejde, než jde, ale přesto hrozně baví, nemusí ležet v koutě. Je to vlastně hrozně vtipné, že se člověk najednou chce učit víc, přestože mu s každou další otázkou naskočí hned vedle dvě další.
Českým gymnáziím bych vytkl jednu velkou věc – že jsou nastavena tak, že se student učí to, z čeho je zrovna písemka. Nemá jinou možnost. A s tím, že se píší v průměru dva až tři testy za týden a že četnost zkoušení je v různých předmětech naprosto nevyrovnaná, na některé věci zkrátka nezbyde prostor. Tady sice dostáváme prakticky každou hodinu nějaký úkol, ale pouze z toho mála předmětů, které se učíte a chcete učit. A písemky se tu například z fyziky píší všehovšudy snad jen dvě za pololetí a nejsou nějak zvlášť zásadní. Zato jsou mnohem důležitější něco jako vysvědčení, které vám profesoři píší každý týden. Hodnotí vás po všech stránkách – nejen jak jste uspěli v testu nebo na kolik bodů jste napsali poslední esej (to je samozřejmě taky důležité), ale také jak pracujete, vystupujete a snažíte se v tématu najít něco dalšího a zajímavého. Je to tu docela zásadní věc, mít dobrý „Report“. Jednou za čas si vás k sobě zavolá váš Tutor, který má na starost jen pár lidí a projde s vámi vaše poslední výsledky. Bere se to vážně a je na vás tím pádem vyvíjen tlak tak jako tak, přestože vás tu často písemně nezkouší. Takže to není tak, že bychom se tu mohli flákat.
Co mi na místním vzdělávání vadí, je dost patrné mechanické řešení problémů. Zvláště na matice a fyzice mi připadá, že je zde studentům poskytovat návod, jak řešit různé typy úloh. Na každou existuje nějaká strategie, poučka nebo vzorec. Takže vše, co se po vás při skládání A-levels chce, je, abyste rozpoznali bizona od mustanga, sáhli pro správné laso a obmotali ho kolem něj. Ale neučí se tu, že by bylo o dost snazší se při zpozorování kořisti rozhlédnout, popadnout nějakou liánu a patřičné laso si nějak ušmodrchat. Člověk by se nemusel přes celou tu prérii s tím vším harampádím tahat. Ale to by vyžadovalo hlubší skutečné porozumění tématu, ne jen nekonečné cvičení házení lasa, které je celé na jedno kopyto. Takhle si člověk na začátku rychle ukáže, co vlastně dělá, aby si nepřipadal tak moc instrumentálně, ale pak už jen do zblbnutí dosazuje do vzorců, přičemž se mu princip toho, co dělá, někam vytratí. To se mi nelíbí.
Za předešlé přirovnání se omlouvám, jsem stále lehce oblbnut Mr. Brightonem a jeho Americkou válkou za nezávislost a dobýváním divokého západu.
Dost lidí vnímá Angličany jako snoby, přestože se s nimi nesetkali, s čímž zásadně nesouhlasím. Jsou to zatraceně úplně stejní lidi. Ale to, o čem jsem se právě zmínil, by tomu docela i odpovídalo. Vše je tady nadimenzované tak, aby se rychle našlo řešení a šlo se dál. Je to trochu jako: „máme laso, tak ulovíme co nejvíc bizonů a budeme mít nejlepší výsledky, protože jsme nejlepší“ Hlavně dobře a rychle napsat test, dostat se na univerzitu a rokovat o tom, kolik jsme udělali práce.
Na minulé hodině fyziky jsme počítali nějaké vrhy a pády, nebylo to nijak moc složité. Po pár minutách se mě učitel zeptal, jestli už mám výsledek čtvrtého příkladu. Odpověděl jsem, že teprve pracuji na druhém a že ještě ne. K mému překvapení se kolem zvedly dvě nebo tři ruce s tím, že to mají, což jsem moc nechápal. Učitel mi řekl, že mám od něj přeci tabulku se vztahy, kterou mohu použít. Udělal jsem totiž tu chybu, že jsem finální vztah vyvozoval pomocí dvou základních rovnic, kterými se celá úloha dala definovat, a trvalo mi to proto tak pekelně dlouho. Přitom to bylo tak jednoduché…
No a co? Nechci vzorce.
V tomhle samozřejmě záleží na učiteli, jak látku podá a postará se o to, aby jí všichni chápali už od principu. Ale věřte, že u nás na Keplerovi máme spoustu takových, kteří to umí líp. Takže bych si netroufal tvrdit, že anglické vzdělávání je to jediné na světě.
V čem je to tu jiné?
Je fascinující, jak zvláštně tu ubíhá čas. Bude to zřejmě dost záviset na skutečnosti, že celý Oundle, tedy místní škola, je jedním velkým organismem a světem sám pro sebe. Je to hodně jiné než žít normálně v Praze. Škola vlastně znamená celý váš život, jste v ní 24 hodin denně. A je to v mnohém pohodlné a příjemné, ale v některých oblastech nesnesitelné a hrozné. Je skvělé mít všechno při sobě a nemuset se o spoustu věcí starat. Ale člověka to nenaučí starat se sám o sebe, což by škola asi částečně dělat měla. Někteří kamarádi, kteří anglickou boarding school také prošli, mi tvrdili, že mě to naučí hospodařit se svým časem a rozvrhnout si den tak, abych všechno stihl. Houbeles. Je mnohem těžší být v Praze, chodit na gympl a stíhat k tomu všemu učení spoustu jiných věcí - přípravou vlastní snídaně počínaje a večerní chvilkou strečinku konče. Tady je všechno předplánované, determinované a ucelené tak, aby se vždy všechno stihlo. A funguje to velmi dobře. Jediné, co si musíte hlídat, je být ve správný čas na správném místě. Ale o nějakém vytváření vlastního harmonogramu včetně započtení krizových variant, jako že vám ujede autobus nebo že si spálíte ruku v opékači na topinky, tu nemůže být vůbec řeči. (Opékač na topinky je nebezpečná věc i zde, samozřejmě). Jídlo dostanete třikrát denně teplé. Učebnice si shánět nemusíte, dostanete je. To samé platí i o sešitech, blocích a deskách. Nemusíte si umývat koupelnu, prát si prádlo či dokonce zapínat topení. O vše je postaráno, nemusíte nic než chodit do školy, večer se učit a v neděli chodit do kostela. Tak co mi tady vlastně chybí?
Kromě Dafni jen pocit, že jsem schopen postarat se sám o sebe.