Veslování
Jak dopadly moje první tréninky veslování? Řekněme, že trpce a sladce zároveň.
Sport se tu provozuje v přesně daných časech, nebo alespoň v přesné časy vždy začíná. Pokud tu odpoledne nemáte vyučování nebo Community Action, jdete si vždy prohýbat kosti a rozproudit krev v žilách jedním z mnoha sportů, které se tu provozují. A je jich celá škála. Nemá smysl zmiňovat všechny, jen na přiblížení: hlavním klučičím sportem jsou tu rugby, na které chodí většina kluků z mé koleje. Pak jsou tu další anglické vymoženosti, jako je cricket nebo pozemní hokej. Ten mi připadá zvlášť podivný, neboť se při něm používá dost nepraktická dřevěná hůl vespod zahnutá jako fajfka a míček se u něj nesmí odlepit od země. Ale nic si nejspíš nezadá s tím, čemu se tu říká Fives. Je to něco jako squash, jen s jedním rozdílem – v ruce nemáte raketu, ale máte na ní nasazenou jakousi rukavici a tu používáte jako pálku. Je to opravdu vtipné, praštit do míčku rukou a předstírat, že v ní něco držíte… Ale jiný kraj, jiný mrav.
Co se vodních sportů týče, dá se zde plavat a dost lidí to dělá, včetně Katky. Jsou prý dobří. Kus za Oundlem je také menší jezero, u kterého má škola loděnici a dá se tam plachtit. Zatím jsem se tam nebyl podívat, ale zřejmě to bude plachtění na vcelku profesionální úrovni. A konečně je tu veslování. Na to jsem se hned od začátku aktivně hlásil, přestože si mě každý, kdo se zeptal, jaký sport bych tu chtěl provozovat, podezřívavě měřil a ptal se, jestli jsem to už někdy zkoušel. Hrdě jsem vždy odpověděl, že ne, ale že je mi to vcelku jedno. Takže jsem se na veslování konečně dostal.
První trénink byl hned v sobotu, tedy tři dny po našem příjezdu. Bohužel celé odpoledne pršelo vytrvalým anglickým deštěm. Ale pozitivní věc byla, že to nikomu nevadilo. Jsou asi zvyklí a hlavně – vše musí jít podle rozvrhu. Jelikož se tu vesluje na řece Nene a loděnice je na ní umístěna až několik kilometrů za městem, má veslařský tým sraz vždy o něco dřív za Sci-tec budovou a trenér je odtud odveze mikrobusem k lodím. Jakmile jsme se tam dostali, následovalo opět lehce nezvyklé protažení a rozehřátí s pomocí kusu elastické gumy, kterou měl každý obmotanou mezi nohama. Jelikož jsem na podobné lodi nikdy neseděl, rozhodl se trenér kvůli počasí a strachu před pohromou, že mě vezme k sobě na motorový člun a vysvětlí mi, jak to celé funguje. Dostal jsem „nepromokavé“ kalhoty až po hrudník a velkou rybářskou bundu a neohroženě naskočil na člun. Během další zhruba hodiny a čtvrt jsem neskutečně promrzl a promokl, že by mi pomohla jedině odstředivka a horká pec. Ale byla to zábava. Dost věcí jsem pochopil, pochytil pár anglických výrazů veslovacího slangu a nakonec ještě dostal koblihu. Ta byla na tom všem nejlepší. Takže jsem se vezl zpět do Oundlu zahrabán do teplé bundy a natěšen na další trénink, na kterém jsem už měl dostat loď.
Druhý trénink byl o něco sluníčkovatější - ve všech ohledech. Tedy kromě ledové vody, ve které jsem se dvakrát kompletně vykoupal. Začátky jsou těžké. Nafasoval jsem loď, vesla a sympatického trenéra, kterého jsem dosud neviděl a který si nepřetržitě utahoval jak z mé výšky tak z toho, jak obtížně jsem se snažil naskládat na skif. Byl naprosto fascinován tím, že doma jezdím na běžkách a prohlásil, že celý život touží to zkusit. Takže tu mám nové kámoše. Přivázal si mě na lano a vysvětlil mi spoustu dalších věcí, jak tu loď vlastně ovládat. Není to tak složité. Nakonec jsem byl schopen se na ní postavit a otočit se kolem dokola, což mě naprosto šokovalo. Nechápal jsem, že to vůbec jde. Ale díky dlouhým veslům je skif vlastně stabilní kus laminátu plovoucího na vodě. Ale pak mi vesla začala lehce překážet a několikrát jsem jimi škobrtl o hladinu, což mě celkově dvakrát poslalo ke dnu. A upřímně – není nic nechutnějšího, než slizké a bahnité dno řeky Nene.
Bylo ale sluníčko a kolem ze mě byli všichni tak veselí, že jsem se smál s nimi. Nakonec mě odvázali a já mohl konečně vyplout sám, což mi připadalo daleko snazší. Lehce podezřívám to lano, že mohlo za všechny mé předešlé nesnáze. A parádně jsem si to odpoledne užil. Svítilo na mě sluníčko, bylo teplo a já jsem až podivuhodně lehce klouzal sem a tam (samozřejmě až na to neustálé zelenáčské škobrtání vesly o vodu).