Začátek
Na první hodině historie jsem dostal tři knihy, se kterými mám pracovat (aaah jak to mám přečíst!?) a spoustu rad, jak se pohybovat mezi hodinami a učebnami. Je to vlastně jednoduché. Díky tomu, že pro mě měli již připravený rozvrh, který obsahuje čtyři předměty (History, Double Mathematics, Physics and DET – Design, Engineering and Technology), jsem se mistrně vyhnul všem uvítacím ceremoniím a měl přesně napsané, kam jít. Vše kromě historie se učím v naprosto nové budově Sci-Tec, která je zkrátka úžasná. Je plná laboratoří a učeben s nejmodernějším vybavením a hodiny matematiky jsou tu opravdová lábuž. Je zajímavé, že je tu dost jiný systém vyučování. Na každý předmět má člověk dva profesory, se kterými probírá paralelně dvě témata. Nejvíce jsem se bál matiky, ale ta se mi zatím zdá být snad nejsrozumitelnější. Ve skupině je nás vždy velmi málo, na práci je absolutní klid a máme skvělé učitele. A že vlastně ještě neumím derivovat? Vem to čert!
Fyzika
Fyzika jsou jedny velké laborky, na kterých jsem byl lehce zmatený. Vlastně nevím, jestli svou práci mám odevzdat nebo ne. Asi ne. Tedy snad ne. Jediný problém je, že se probírá spolu s mechanikou i elektřina, kterou jsem doteď neviděl. Takže asi strávím celý víkend někde pod jabloní snahou nacpat si ji do hlavy všechnu naráz. Jsou horší věci na světě. Třeba mi při tom spadne na hlavu jablko. Už vím, jak to Newton dělal. Pff, takhle dohánět učivo…
DET
Naprosto neskutečným předmětem se mi zdá Design a technologie. Zvolil jsem si ho, protože jsem nikdy nic takového předtím nedělal, a tak jsem musel před svým učitelem lehce předstírat, že jsem s grafickými 3D editory už pracoval, jen asi s nějakými jinými a jednoduššími… To se přeci stává, ne? Každopádně při vstupu do zadního prostoru Sci-tec kampusu, lépe řečeno hangáru, jsem byl naprosto ohromen. Je to tak obrovská místnost plná moderních obráběcích strojů, CNC mašin a 3D tiskáren, že to v ní vypadá jako v automobilce. A taky tam jedno krásné staré červené auto vzadu na zdviháku stojí. Někdo tam na něm asi usilovně maká… V ještě zadnější části je naše učebna, tedy prosklená místnost s desítkami velkých a výkonných stolních počítačů. Celé je to vlastně informatika, která má na konci hmatatelný výsledek, což ji najednou dělá velmi atraktivní. Většina spolužáků má rozpracované nějaké projekty, které zahrnují vytváření designu modelů aut formule F1, na což já nebudu mít během dvou a půl měsíce dost času. Takže jsem dostal jiný úkol. První dvě hodiny jsem strávil učením se pracovat v 3D grafickém softwaru. A zjistil jsem, že není zdaleka tak těžké vytvořit ježka v kleci a podobné srandy. Až se s tím pořádně seznámím, přidají mi modul na práci s větrným tunelem, který je v laboratoři fyziky, a mám se s ním naučit sám pracovat. Nemají na to prý moc čas a potřebují někoho, kdo to prozkoumá a pak jim to ukáže. Haha. Budu asi muset hodit za hlavu vědomí, že na informatiku jsem byl vždycky dost tupej. Moji spolužáci z Keplera jistě dosvědčí… Ale konečně můžu tvořit vlastní věci, v což jsem tajně doufal.
Pod vedením Mr. Vincenta se pracuje na projektech, které většinou zahrnují modelování a s ním spojený výzkum postupu výroby produktu a jeho následná mechanická výroba (tedy obrábění nebo tisk). Mr. Baker pak vysvětluje teorii, jako jsou způsoby výroby a použití nejrůznějších materiálů a jejich vlastností a všemožné jiné srandy s tím spojené. Ten si mě neustále dobírá kvůli historce, která se mi stala úplně na začátku - obíhal jsem celou DET budovu, protože jsem stále neměl čip na přístup do celého kampusu a během toho jsem pod okny jeho kanceláře našel miniaturního spícího ježka. Ani vlastně nevím, co na tom bylo tak fascinujícího.
A tady ukázka mé práce během prvních pár hodin. Mr. Vincent mi položil na stůl tuto součástku, kterou nazval "Pressure Plate" (netuším, k čemu to je), a řekl mi, že po mně chce, abych to vymodeloval. Tak jsem se tím softwarem prokousal a zde je výsledek.
Historie
Je to můj jediný esejistický a humanitní předmět. Říkal jsem si, že by se hodilo naučit se slušně psát v angličtině a když se u toho ještě něco dozvím, mohlo by to být fajn. A zatím to tak i vypadá. Nejsem tu zdaleka jediný, kdo chodí na fyziku a historii zároveň. To mě trochu uklidňuje a zároveň mě utvrzuje v mé představě renesančního člověka. Jako jedinou se ji také učím ve starých prostorách školy, které jsou doslova nádherné. Skládají se ze čtvercové kamenné budovy s nádvořím, kterým když projdete, dostanete se k místnímu kostelu s vysokou a špičatou věží a obklopeného kolem dokola starobylým hřbitovem. Bradavice jaksepatří.
Mám velmi sympatické učitele. Jeden z nich, Mr. Brighton, je velmi společensky zdatný a skvěle vykládá o Americké válce za nezávislost. A toho druhého, Mr. Allarda, jsem se na začátku trochu lekl. Většina ostatních učitelů se mnou nejdříve prohodila pár slov a sdělila mi, co budeme probírat. Kdežto Mr. Allard naprosto dokonale zvládnul to, čemu se říká moment překvapení. Zjevil se přede mnou s velkou umělou hlavou Edwarda druhého a hned začal vykládat cosi o tom, jak příšerný to byl vládce, který nechal zemi rozpolcenou dluhy a válkou. Tak jsem si sedl do lavice a začal psát. Celá atmosféra té učebny je velmi stará a středověká. Všude jsou knihy – doslova všude. A najít tu správnou musí být pro nezasvěceného člověka nadlidský úkol, třebaže je to velmi malá místnost. Po hodině mi Mr. Allard podal tři knihy s tím, abych se na ně podíval, prý mě určitě budou zajímat. A vážně jsou pěkné – dozvím se z nich třeba celý rodokmen Plantagenetů. Jediná smůla je, že dohromady mají 1106 stránek bez rejstříků. A přidám-li nálož knih o americké revoluci od Mr. Brightona, dostanu se na číslo 2433. Při rychlosti čtení jedné stránky za minutu a půl, budu s tím hotov přibližně za 61 hodin, nebudu-li jíst a spát. To zní fér.
Naštěstí všichni jsou tu rozumní a knihy mi dávají jako materiál k esejím, takže se žádné bezesné noci konat snad nebudou, ale každopádně je dost nepohodlné nosit všechny ty bichle na hodiny, zvlášť když se tu na materiály používají jen velké desky a batoh či aktovku tu neuvidíte u nikoho.
Matematika
Ta je tady více než příjemná. Opravdu se na ni každý den těším. Je to jediný předmět, na kterém se potkávám s Katkou a je fajn, že v něm nejsem „sám“. Můj kurs se jmenuje Double Mathematics a mám ho deset vyučovacích hodin týdně. Oproti Praze je to trochu nezvyk, ale když se tu člověk učí jen čtyři předměty, může se do každého zvlášť pustit pořádně. Nejdřív jsem se bál, že tu bude matika trochu „hardcore“, ani vlastně nevím proč. Na rozdíl od Keplera jsme tu dostali učebnice, ve kterých je všechno lehounce a polopaticky vysvětleno, včetně diferenčního počtu a jiných vylomenin, kterých se většina českých studentů bojí, protože naučit se je z nějaké učebnice je téměř nemožné. A díky dvěma učitelům, kteří jsou snad nejmilejší na celé škole, se pro mě matika stala skoro denním potěšením. Snad tomu tak zůstane i na příštích pár týdnů.