O Mně tady
V Oundle School jsem od 28. září 2016. Tedy možná od 29., nevím. Přijeli jsme někdy kolem půlnoci a bylo mi to vlastně šumafuk. Odjíždím těsně před Vánocemi, tedy na konci Semestru, který se tu jmenuje Michaelmas Term. Mám sem stipendium, takže nemusím platit obrovské pálky za školné, což je nanejvýš příjemné. Bydlím na koleji, která se jmenuje Crosby. Jsem na svém pokoji sám, což je občas lehká nevýhoda. Nedozvím se tak snadno, co se kde právě děje.
Studuji tu čtyři předměty, respektive pět – Double Mathematics vydá za dva. Kromě matiky ještě fyziku, historii a DET, tedy design, inženýrství a technologie. Jako sport jsem si zde zvolil veslování, které jsem chtěl už několik let vyzkoušet. A navíc – jaký jiný sport bych měl přeci v Anglii dělat?
Crosby
Když tady někomu odpovím na otázku, kde bydlím, většinou se mě lehce podezřele ptají, jaké to tu je. Crosby tu má prý pověst lehce hlučné koleje, ale vůbec netuším, co si pod pojmem „hlučné“ představit. Ale nenarazil jsem na žádné problémy, spolužáci mě přijali mnohem lépe, než jsem čekal a jediné, co mi tu lehce vadí, je ta zelenkavá nemocniční barva všude po stěnách. Ta je vážně otravná.
Večer po mém příjezdu, když v devět oficiálně skončil čas, kdy se musíme všichni povinně učit, jsem byl novými kamarády vytáhnut na večerní hodinu fotbalu. Došli jsme do velké tělocvičny a odehráli jednu z nejlepších a nejprofesionálnějších her, kterých jsem se kdy zúčastnil. Dal jsem při ní tři góly a byl dvakrát nakopnut míčem do rozkroku. Anglie je tvrdá. Ale všichni hráli s takovou vervou a vlastně přátelsky, že mi bylo jedno, že jsem se vrátil do pokoje ve čtvrt na jedenáct večer. Jediná nepříjemnost byla, že během toho, kdy jsem se ještě snažil vyřídit pár e-mailů, se mi samovolně vypnul místní počítač. Je cenzurovaný a ovládaný zvenku a v noci nefunguje. No co, alespoň jsem se pořádně vyspal.
Jídlo
Hlady tu nikdo netrpí. Naopak. Alespoň v Crosby si dopřáváme spousty vymožeností anglické kuchyně. A že je echt anglická. Každé ráno teplá snídaně na vidličku, kterou do sebe však ve svém rozespalém režimu není lehké naládovat. Doteď jsem se nikdy nesetkal s takovou anglickou snídaní, jakou jsem vídal vyfotografovanou v učebnici angličtiny pro druhé stupně. Slanina, klobásky, vejce, houby, fazolky chilli con carne a opékané placky z bramborové kaše opravdu existují. A hned první den mě lehce zarazila kombinace slaniny a lívanců s javorovým sirupem na jednom talíři. Ale dělali to tak všichni, dokonce i Housemaster.
Raději jsem si rozpekl toast.
Na obědy chodí celá kolej společně, čítá asi šedesát lidí. Znamená to, že během pauzy ve vyučování se nahrnou desítky studentů v oblecích do jídelny, v držácích na desky nechají svoje studijní materiály a rozestaví se kolem stolů. Řekne se krátká modlitba, po které se může jít pro jídlo. Lehce mě mrzí, že ve škole s uhlazeností nejvyššího řádu nastává po poledni žranice. Nevadí mi co se jí, vaří tu dobře, ale spíš jak se jí. Pár spolužákům bych občas vysvětlil co je to příbor a že si nemusí nabrat hromadu brambor a pak je všechny demonstrativně vyhodit. Toho jídla, co se zlikviduje – je to bezohledné. Během jídla tu dobře poznám, kdo je slušný a kdo je tady jen proto, že mu to někdo zaplatil. Plýtvání jídlem je ale tak jediné, co bych místní komunitě vytkl.
Večeře jsou téměř stejné jako obědy, ale občas jde člověk na večeři do jiné části Oundlu. Je tu zavedena tradice, že se koleje navzájem zvou na sobotní večeře, takže tu a tam jde část ročníku strávit večeři a večer se studenty, které jinak moc nezná. Díky tomu jsem si uvědomil, že už je téměř divné být chvíli někde jinde než v Crosby. Asi jsem si tu už zvykl.