Blog | oundle

Winter is coming

Vycházíme z housu. Je osm dvacet pět. Slunce svítí skrz okna budky na ragbyovém hřišti. Svět se přes noc změnil v pohádku. Střechy klubů jsou bílé, stejně tak střechy protějších housů. Tráva se leskne a je vyrobená ze skla. Alej o naší pravici, kdysi zelená, poté zlatavá a nyní ošklivě šedivá, získala třpytivý nádech zimy.

Nesněžilo, ale alespoň máme možnost vidět tento zamrzlý bílý Oundle. Ne nadlouho. Během dne tvoří slunko na zelených trávnících obrazce. Tak, kam dopadá, je zeleno a mokro, místa, která ještě nenavštívilo, jsou stále zimním královstvím.

Zima přichází, říkáme si. Ruce svírající desky začínají bolet mrazem a nastává čas sehnat si šálu jako ostatní. Zima přichází, stěžujeme si, když musíme sedět v chladné kapli. Zima přichází, nabádá nás zamrzlá tráva před školou.

Jenže zima nepřišla. Je zase přes deset stupňů, některé stromy si uchovaly listí a tráva je pořád ještě jasně zelená. Šála zůstává přehozená přes židli a rukavice nosím jen ve dny, kdy hodně přecházím mezi budovami. Nebe je modré nebo pruhované, svítí slunce a pohrává si se spadanými listy.

Zima ani nepřijde. Možná časem všechno zešediví, ale anglické trávníky jsou snad nesmrtelné. Známe už předpověď až do konce termu a do začátku prázdnin – a mrznout pořádně nebude. Vycházím z housu, je osm dvacet. Marně se se snažím cítit vůni zimy, je jen podzim. Pořád nosím podzimní kabát. Je to matoucí, je to příliš dlouhé. Jako když začíná jaro – jednoho dne vyjdu ven a necítím mráz, ale něco nového. A pak to třeba zanikne a po pár dnech je to zpátky – a všichni ví, že se všechno zase zazelená.

Tady to přišlo. A zas odešlo. Marně se rozhlížím po padajících vločkách. Za oceán je třeba platit krutou daň.

kterak jsme prohráli vyhraný zápas

Pošlapané vlčí máky

Zodpovědnost

Jídlo

jeden den v Oundle

(skoro)

čtvrtek 24. listopadu

Dlouhé shrnutí jednoho v něčem obyčejného a v něčem zajímavého dne, kdy se toho stalo vlastně docela hodně - momentálně pracovní verze, protože si nepamatuju, co se stalo mezi pátou a sedmou večer :)

11. listopadu.

Neznám u nás nic podobného. Většina studentů s naprostou samozřejmostí připnula vlčí mák na školní uniformu. Ráno mi dívky pomohly správně naaranžovat ten můj, abych po cestě do školy zachmuřeně přemítala nad významem toho všeho. Na ulici byly vidět rozmanité verze – od děvčat prodávajících klasickou papírovou verzi přes odznáčky, doma pletené květy či ozdobené kočárky.

Odestáli jsme si minutu ticha na překrásném stařičkém nádvoří školní budovy. Obvykle hlasití a aktivní studenti vydrželi stát zcela potichu, v onen okamžik bylo slyšet jen šustění listů břízy uprostřed dvora, zpívání ptáků z vedlejšího hřbitova. Kdesi v dáli zněla hymna.

V neděli jsme neočekávaně narazili na celá procesí. Poamátník na náměstí rudě rozkvetl, okolo pobíhaly děti v uniformách. Nebyli jsme součástí organizované akce, ale mnozí naši spolužáci přispěli hudbou či pochodovali v průvodu.

Byl to kouzelný zážitek.

Všechno má své stinné stránky. O pár dní později. Pršelo. Šedivá oblaka. Papírové kvítky jsou velmi křehké, i ten můj se několikrát rozpadl. Ty, které spadly na ulici po cestě do školy, nikdo nezvedl. Z červené a zelené se postupně stávala šedivá. Pošlapali si vlastní vzpomínky a vlastní důstojnost. Nikdo se nezajímal.

Jedenáctý listopad přešel, neděle přešla a minulost byla zase minulostí.

Ve studijním přístupu se tady všichni liší. Docela mě ovšem překvapilo, že tady patřím k těm pracovitým, možná dokonce nejpracovitějším. Nejspíš to bude tím, že se nemusím o známky mnoho starat – jsem tady, abych se něco naučila, abych viděla nové věci a hlavně aby mě to bavilo, ne proto, abych složila na konci příštího roku anglické A-levels či abych dostala dobré předpoklady pro mé finální známky, což je tady očividně docela velká věc.

Mám tedy pořádnou motivaci – protože nemusím, baví mě to. A taky, ačkoli je to někdy velmi těžké, protože nemám nejmenší ponětí, co po mě vlastně pořádně chtějí, chci učitelům dokázat, že ačkoli jsem odněkud z Československa (překvapivě, dost lidí tady ví, kde je Česká republika. o všech to ale říct nemůžu a nikdy si nejsem jistá, když jim odpovídám na otázku, odkud vlastně jsem) a někdy nerozumím otázce, jsme rozhodně schopnější než mí mnozí kolegové.

Protože ne všichni tady nějakou motivaci mají, ačkoli se to na jejich známkách projeví. Většina mého ročníku u nás v housu vypadá, jako kdyby nechodili do stejné školy jako já – zatímco já, pokud chci odevzdat všechny úkoly, musím nad školou sedět celý prep time a často i ve svém volném čase, tady se během volna chodí ve a po večeři se sledují filmy. Možná bych si časem zvykla na systém a soustředila se víc na odreagování, někdy mě ale ‚ignorance‘ některých lidí úplně dostane.

Hodně záleží na skupině, která se zrovna sejde, třeba svůj dějepis mám upřímně ráda. Zato na ekonomii se vyskytl poměrně závažný problém, kdy studenti využili povahy učitele a hodiny se často mění v anarchii. V jednom s naším nerespektovaným vyučujícím musím souhlasit – jsou to studenti lower six, tedy dvanáctého roku školy a mají rok a půl do maturity, všichni je tady považují za ty starší. A přesto nejsou dospělí a chovají se jako děti. Pravda, některým z nich je šestnáct, ale když je porovnám s některými svými mladšími spolužáky, vidím daleko větší propast. Jako kdyby jim tady něco bránilo zestárnout.

Jiný přístup je třeba na chemii, kde jsou nějací pracovití a chytří lidé, jiní ovšem neprojevují velký zájem. Psali jsme block test (důležitá věc – pro celý ročník společný, něco jako čtvrtletka) a minulou hodinu jsme procházeli řešení. Byla jsem bohužel na průměru třídy – šedesát procent. To zvláštní bylo, že to jednak znamenalo B, nikoli C jako známku a že mnozí lidé, kteří tam na probíranou látku byli (já jsem se naprostou většinu musela učit z učebnice, protože tam byla hlavně starší látka a ne to, co probrali po mém příjezdu), měli i výrazně horší známky než já – a nesnažili se pochopit, co udělali špatně. S takovým výsledkem bych čekala, že budou věnovat pozornost učiteli, místo toho to skoro nikoho nebavilo. Nebo jsem možná hrozný šprt J

Ptala jsem s na to jedné zdejší kamarádky – jsme tu totiž hrozně omezení, skoro nic není naše rozhodnutí – jednoduše za sebe nejsme zodpovědní, všechno je regulované. Stěžovala jsem si na to, že nad sebou nemám kontrolu – doma je totiž jen na mě, zdali půjdu do školy (to se může lišit tím, že jsem plnoletá), zadli se budu učit (a hlavně jestli na to vůbec najdu čas), kdy půjdu spát, co budu nosit… Tady mi to všechno říká někdo jiný. Přesto zdejší lidé zastávají názor, že jsou tady mnohem nezávislejší než doma – prostě protože tady nemají rodiče.

Říká se, že Angličani neumí vařit. Nevím, co je na tom pravdy, protože naše jídelna je v pořádku. Co mě děsí jsou stravovací návyky Angličanů a hlavně skutečnost, že mě mé spolužačky upřímně přesvědčují, že jejich kombinace jsou vskutku lahodné.

První šok přišel v podobě slaniny. Musela jsem být velmi naivní, když jsem očekávala něco podobného anglcké slanině, protože ona potravina, kterou jsem po dlouhém čekání ve frontě nadšených dívek dostala na talíř, slaninu v ničem nepřipomíná. Je to slané, tvrdé a podivné. V podstatě solená šunka nakrájená na tlusté plátky – taková věc se přece nedá smažit!

Po těch třech týdnech jsem se už troku otrkala a přivykla fazolím, slanině, kečupu a marmeládě k snídani. To nejlepší, co jsem tady zatím měla, byly lívance s borůvkovou polevou či javorovým sirupem. I teď si živě vybavuju, jak jsem nevěřícně zírala na talíř dívky naproti sobě. Obsahoval skoro totéž co ten můj – lívance, javorový sirup… ale přes to byla jejich silně slaná slanina. Nejprve jsem očekávala, že si ji jen naložila k toustu, ale o pár okamžiků jsem byla vyvedena z omylu. Jen jsem, myslím, všechny trochu zklamala, když jsem odmítla místní pochoutku ochutnat. Je očividně rozšířená, protože jsem ji v nabídce viděla i při svých toulkách Anglií.

Naše vlastní jídelna mi vyhovuje, obzvláště skutečnost, že dostáváme k obědu i večeři sladké dezerty. Třeba takový crumble s malinami, to je pochoutka. Ať už máme jakékoli mlsání, většinou je k němu jejich vanilková omáčka (možná se tomu nějak říká, ale je to něco mezi pudinkem a šodó). Správný anglický postup spočívá v tom nalít si jí na misku tolik, aby původní dezert ztratil tvar i chuť. Alespoň to tak vypadá, zkoušela jsem to jen jednou a nepřišla jsem tomu na kloub. Tím myslím – ti Angličani jsou ale blázni.

Nějaký ďábelský čas před sedmou:

Moje spolubydlící vstává. Předpokládám, že jde dopisovat ty eseje, které nenapsala včera večer, protože netflix. Nikdy to nepochopím, můj mozek začíná fungovat až po desáté ranní. Zazmatkuju, vstávám, kontroluju čas. Mám ještě necelou hodinu. Zalézám do postele a její šramocení úspěšně ignoruju.