15. až 22. října
ve Francii
Co se všechno stane člověku, kterému je ve škole řečeno, že bude na prázdniny posazen na letadlo domů, ale on si tak nějak vydupe to, aby se mohl nepozorovaně toulat po Francii a Anglii? Je toho hodně…
Prvně je důležité zmínit, že v Anglii (nebo alespoň v Oundlu) jsou podzimní prázdniny na konci října dva týdny dlouhé. Což je naprostá nádhera, protože oproti českým dvěma dnům je to obrovské moře času. O tom si můžeme nechat zdát i o jarních prázdninách a občas i Vánocích…. Sumasumárum je to spousta času na to někam se podívat a trochu cestovat po okolí.
Jenže hned při příjezdu do Oundlu mi řekli, že to nebude tak jednoduché. Určitě mě prý nenechají být jen tak někde na vlastní pěst - musím prý mít někoho, kdo se za mě zaručí, že nebudu zlobit, bude mě krmit, bude mít trvalé bydliště v Anglii, ideálně to bude můj příbuzný nebo někdo, kdo se za něj alespoň vydává, poskytne písemné potvrzení, odpřisáhne mou bezpečnost na osm muřích a kuřích nohou, vypije číši lektvaru s trochou krve jednorožce, naučí se osm elfích zaklínadel, s radostí dojde do Mordoru a zpět a v zapovězeném lese jménem Spojené Království mě bude bránit vlastním tělem před všemi nástrahami, které na rozplakaného, nesvéprávného a bezbranného sedmnáctiletého chlapce můžou čekat.
To mi připadalo jako vážně škoda, protože mi předtím nabídli, že mi zařídí a zaplatí dopravu včetně letenek do Prahy a zpět. Ale co takhle kdyby mě místo domů poslali za sestrou do Francie? To by třeba prošlo…?
Nakonec to vzdali a chtěli po mě jen seznam míst, kde se hodlám vyskytovat.
Takže se mi najednou dostaly do ruky jízdenky a letenky do Lyonu v sobotu tam a další sobotu zpátky, což byla naprostá paráda. Jen ve mně vzbuzovala smutek skutečnost, že jsem na to celé mohl mít jen jedno příruční zavazadlo předepsaných rozměrů. Nevím, jak se mi to podařilo, ale díky několika vlnám redukcí a naprosto revolučně propracovanému systému skládání triček a spodního prádla jsem si do malého kufříku nacpal úplně všechno potřebné včetně počítače, foťáku a běžeckých bot. Připadal jsem si v tu chvíli jako frajer. A těšil jsem se na dobrodružství zahrnující jeden týden ve Francii a jeden v Anglii v kombinaci Oxford – Londýn – Cambridge.
Nejsem si úplně jistý, jestli jsem rád, že jsem se na chvíli nevrátil domů, protože mě to tam táhlo z mnoha důvodů. Už jenom to, že mi chybí lidé a někteří konkrétní až moc. Ať se snažím, jak chci a bavím se s tu lidmi sebevíc, nemůžu se zbavit pocitu, že jsem tu pořád nějak sám. Ale nemůžu mít všechno a když už jsem tady, připadalo mi správnější nešmudlit to chvíli tady a chvíli tam. Takže když už, tak už. Snad se to takhle dá pochopit…
Hned v sobotu ráno, kdy začínaly prázdniny, jsem měl odjíždět. Dopoledne bylo ještě vyučování, na které jsem díky svému odjezdu nemusel, a tak jsem měl po snídani trochu klidu na vyčištění zubů, což není vždy samozřejmostí. Jen jsem měl trochu strach z toho, co se mi stane, až vyjdu ven a budu procházet městem – měl jsem na sobě totiž modrou košili s tenkým svetrem a sakem, k tomu jeansy a tmavé boty. Tedy kombinaci, která naprosto nevyhovovala předepsané uniformě, která se musí povinně nosit v době vyučování. A díky zkušenosti z předešlého dne, kdy se spolužačka v Sci-Tec budově o přestávce podívala na telefon, aby si zkontrolovala čas a přišla tak o mobil, neboť byla spatřena jedním z učitelů, který jí ho zabavil, jsem měl pocit, že jsou mé obavy vcelku oprávněné. V něčem to v Oundlu není zas taková psina. Nicméně jsem se proplížil ulicemi na zastávku naprosto bez úhony a mohl se tak připojit ke čtyřem lidem čekajícím na stejný autobus do Peterborough.
Bohužel, co čert nechtěl, údajně spolehlivá linka X4 se tentokrát vůbec neobjevila. Někam se vypařila a nepřijela, takže jsem celý vystresovaný nastoupil o 40 minut později do linky 22, která jela do Peterborough ještě oklikou. Naneštěstí jsem měl na přestup na vlak pouze 30 minut, které byly tímto pryč. Seděl jsem na sedačce a choulil se k tyči a vypadal nejspíš trochu smutně, protože jsem měl strach, že mi tímto ujede celá vlna spojů a nestihnu tak letadlo do Francie. Nicméně žaludek se mi přestal svírat ve chvíli, kdy jsem stále seděl v buse, pozoroval hodinky a říkal si: „Tak, a teď ten vlak už bezpečně odjel“.
Přiběhl jsem na nádraží a modlil se, aby jelo ještě něco jiného. Bohužel jsem měl od školy jízdenky na přesnou dobu a po lhůtě odjezdu už nešly vyměnit ani s přirážkou. Takže jsem se od pána za přepážkou dozvěděl, že další vlak jede dokonce už za čtyři minuty, ale že jízdenky jsou pekelně drahé. Ale nic jiného mi prakticky nezbývalo. Bylo to docela dobrodrůžo, ale upřímně, jízdné vlaků po Británii mi připadá vážně přehnané.
Dostal jsem se tak do Londýna na King’s Cross, vlezl jsem do metra, kde jsem naštěstí nemusel ani přestupovat, vylezl na Victoria Station, vlezl do správného vlaku a do správného vagonu, protože se ten vlak měl ještě někde rozpojovat a já netušil, kde to je, dojel na letiště Gatwick se zpožděním cca hodinu a čtvrt, vlezl do nadzemní dráhy na severní terminál, prošel všemi bránami a napochodoval prakticky rovnou do letadla. Ještě mě na letišti nevyvolávali, takže to asi nebylo tak horké, ale stejnak jsem se v letadle u okýnka zabořil do sedačky a pořádně si oddychl. Teď už na mě čekala jen sestra v Lyonu na nádraží.
Jak bylo ve Francii? Bylo to chvílemi vlastně další dobrodružství. Bára tam už nějakou chvíli studuje cukrářskou školu, což je naprosto bombastický. Každý den tam pro mě měla nějaké croissanty, dortíky a jiné pamlsky. Když jsem v sobotu večer přijel, zůstávali jsme ještě v Lyonu do neděle, pořádně se tam porozhlédli a tak nějak víceméně podle plánu dorazili do městečka Yssingeaux kdesi v kopcích mezi sopkami, kde se Bářina škola nachází. Kdyby vás zajímalo, jak bylo v Lyonu, co všechno jsme tam snědli a jak jsme zůstali v deset večer trčet ve městě St. Etienne, protože jsme se tak nějak překoukli v tamějších jízdních řádech, odkážu vás na Bářin blog www.barborcinopeceni.blogspot.co.uk , kde se o tom dozvíte mnohem víc. Jo a je to taky parádně čtivý.
Bohužel jsem se stihl za tu chvíli v Oundlu nějak nachcípat a cesta mě nejspíš ještě dorazila, takže jsem většinu prázdnin prochrchlal a prosmrkal. Běžecké boty jsem moc nepoužil a místo toho trávil dost času v posteli a povinnou četbou na Keplera, kterou musím neustále dohánět. Ale každý den jsem šel také někam na výlet, ideálně někam dál po francouzských bývalých sopkách. Je to Kolem Yssingeaux dost kopcovitý a vysoko položený kraj, takže mezi fotkami najdete pár obrázků z vršků a vyhlídek.
Byl jsem ve Franfárii do soboty, tedy celkově týden, a pak nasedl na letadlo zpátky do Anglie. Tentokrát ve vší klidnosti a pohodě. A nejlepší na vystupování z letadla bylo to, že jsem mohl přestat být zabalený jen v jednom malém kufříku, což bylo dost nepohodlné. Tak jsem si pořídil jednoduchý batůžek na záda, do kterého jsem některé věci přeházel. Byl překvapivě levný a tím pádem asi ne moc fairtrade, ale pro mé účely naprosto dostačující. A tak jsem se mohl se vší parádou vydat na týdenní cesty po Anglii od jednoho kamaráda k druhému.