23. až 30 října
skrz Anglii
Nedokáži si moc sám sebe představit žít s kufrem neustále na cestách. Tedy trochu ano - s batohem na zádech se sebrat, stopnout si někoho na cestu do hor a tam se toulat po kopcích, v klidu a pohodě, občas přespat pod stromem nebo sejít někam do vesničky pro nějakou konzervu. Tak nějak si představuju ideální prázdniny. A kdybych měl s sebou ještě někoho, kdo by to všechno zažil a viděl se mnou, byl bych úplně nejšťastnější. Tentokrát se mi cestování na vlastní pěst podařilo se vším všudy, jen s několika podstatnými rozdíly. Přesouval jsem se pomocí vlaků, autobusů a letadel od města k městu s kufrem na kolečkách, který drncal po chodnících, v tmavých botách a v saku, pod které jsem si sehnal rolák, protože je to tak mnohem pohodlnější, páč si člověk nemusí vespod muchlat košili a navíc mu není zima na krk. Byl jsem závislý na spoustě kamarádů, které jsem cestou potkal a kteří mi pomohli (zaplaťpánbůh za ně!) a k jídlu jsem si neohříval plechovku fazolí při západu slunce na žádné skále, ale kuchtil si večeře v propůjčených univerzitních kuchyňkách a k snídani si namáčel sladké bochánky do sójového mléka z všudypřítomného obchůdku Sainsbury’s. Viděl jsem kus Anglie, prochodil Londýn skrz na skrz, snědl pestrobarevnou housku v lehce pochybné hipster čtvrti, vytvořil si nové kamarády, utratil spoustu peněz za fairtrade jablka, vryl si do hlavy zvuk Big Benu, několikrát zablokoval samoobslužnou pokladnu, protože jsem nikdy netušil, jak se zrovna tahle nějaká rolka jmenovala, zamotal si hlavu při přednášce z filozofie v Oxfordu, opakovaně se praštil o strop v londýnském metru, snědl veganský burger, který chutnal tak přesvědčivě, že tu restauraci podezřívám, že vůbec není veganská, lehce znechuceně si na nádraží King’s Cross vedle cedule „Nástupiště 9 a ¾“ prohlédl frontu vedoucí k smutně zaraženému vozíku do zdi a podíval se na noční Londýn z ochozu kouzelného cihlového bytového domu. Bylo to celé parádní, ale také zatraceně unavující. Člověk si pak doopravdy váží toho, co mu v Oundlu všechno nachystají až pod nos a o to víc nechápe, že tím spousta nejmenovaných spolužáků s trochou nadsázky „mrští o zem“.
Když jsem se dostal z Francie zpátky do Londýna, potřeboval jsem se dostat k Petru Vilímovi do Oxfordu. Je to o něco starší kamarád, který tam studuje filozofii a ekonomii a který založil Yoda Mentorship Programme, odkud ho znám. Když jsem mu psal, že sháním místo v Anglii, kde se na chvíli zabydlet, hned mě k sobě pozval, což bylo naprosto parádní. Takže jsem v Londýně nasedl na Oxford Tube (což jsou autobusové přímé linky, které jezdí celý rok celý den každých 20 minut – wow) a za tmy byl u něj. Zůstal jsem tam dva dny, hodiny se smál s Tomášem Zemanem, který si tam dělá doktorát z matiky a který byl mým mentorem, naprosto si zamiloval tamější knihkupectví, které bylo naprosto pohádkové (a taky obrovské a plné všeho odevšud až po všechno) a udělal po okolí pár mainstream fotek. Z těch v galerii najdete pouze jednu z knihovny a možná ještě něco, ale víc nic. Nechtěl jsem si připadat tolik jako turista… a nějak podle mě má smysl fotit jenom takové fotky, které nejdou vygooglit. Takže tak.
Naprosto mě pak nadchl Ben Straňák a Anička s Anežkou, u kterých jsem byl čtyři dny v Londýně - v bytě ve čtvrtém patře s výhledem kousek od King’s Cross. Nejlepší bylo, jak mě mezi sebe vzali, přestože jsem jim zabral docela podstatnou část životního prostoru. Nevypadali, že by jim to dělalo nějaké větší starosti…
A taky bylo fajn, že v tu stejnou dobu byla v Londýně i Anička Hedrichová, která je spolu s Nare Gichunts na stipendiu v Downe House a která měla také prázdniny. Takže jsem se po městě neztrácel sám a díky ní mám i pár nonmejnstrým fotek. Vlastně mám pocit, že jsem celé své prázdniny někoho potkával – buďto současné nebo bývalé Kepleráky. Tomáš Zeman, Jirka Kučera, Anička, Ben, Anežka, Verča Králová, Honza Preiss… Jirku s Verčou jsem potkal jednou úplnou náhodou cestou domů na King’s Cross, když se také vraceli z Londýna z nějakého volejbalového zápasu. A pak jsem cestou do Cambridge potkal ve vlaku Honzu, jak kolem mě v klobouku procházel uličkou. V Praze zrovna byly také podzimní prázdniny, tak proč neuspořádat čajový Kepler dýchánek na jedné z nejžádanějších univerzit světa za kanálem La Manche, žejo? :D Celé mě to doopravdy rozesmálo.
Dali jsme to dohromady a nakonec z toho bylo vážně parádní společné odpoledne – zahrnovalo Full English Breakfast k obědu, wafle s čokoládou, srandu při hromadném focení, několikeré skoro-koupání-se v řece Cam během odstrkování se bidlem ode dna při jízdě na tamějších lodičkách a hlavně spoustu, spoustu skvělých lidí. Dohromady nás bylo asi osm – já, Jirka, Verča, Bětka, Kristýna, Dan, Honza a nakonec jsme potkali i Thomase, který tam prostě najednou taky byl a mával na nás z mostu. Byl s námi chvíli i Petr Doležal, který mě na dva dny s naprostou samozřejmostí přijal za svého spolubydlícího a kterému za to ze srdce děkuji. Byl to doopravdy neskutečný pocit – vyrazit v cizí zemi jen tak sám na prázdniny a potkat při tom takovou bandu… Nějak jsem se tam zapomněl a na poslední chvíli pak běžel na nádraží, kde jsem surově předběhl jakousi babičku ve frontě na automat na jízdenky, protože můj vlak už stál na nástupišti. Ale stihl jsem ho - a dokonce jsem pak dokázal zcela intuitivně přestoupit v Ely (taková díra v polích) na vlak do Peterborough, kde čekal autobus zpět do Oundlu.
Znáte ten pocit, když se odněkud vrátíte, jste plni toho, co jste zažili a stále tam duší jste – takže tam doopravdy stále jste – odhodíte všechno na postel a chce se vám plakat? Mně se stalo přesně tohle. Nejradši bych udělal spoustu věcí jinak, nejradši bych toho strašně moc změnil a překopal, nějak všechno spravil a nadával si za spousty věcí, které jsem cestou zvoral a které jsem zvoral celou tou velkou cestou sem. Asi není úplně dobrý nápad psát to zrovna sem, protože netuším, kdo to čte kromě mojí mamky, ale já se tu pak nebudu cítit tak sám. A tím myslím doopravdy sám. Seděl jsem na zemi opřený o postel a plakal, což se mi už vážně dlouho nestalo. Ale byl jsem vážně unavený, doražený tím, že jsem pryč od všeho, co mám rád a na čem mi kde záleží a nadával si za svoje sny a vůbec za to, že nějaké mám. Vůbec nevím, proč jsem měl na sebe takový vztek a zvlášť ve chvíli, kdy jsem si myslel, že jsem zažil jeden z nejlepších dnů na krásném místě se skvělými lidmi, ale emoce se ze mě linuly proudem. Sedmnáctiletý přecitlivělý a k tomu zamilovaný dlouhán s kufříkem na kolečkách napěchovaným ideály, které dostávají tím drncáním pořádně do těla, toulající se po Anglii, kam odjakživa chtěl a kde se mu líbí a nelíbí zároveň. Nekopli byste do toho? Já vlastně ne, jen mi to celé dává lehce zabrat.
Teď na mě čeká na poličce hromada úkolů, které mám tento týden odevzdat. Sedím tady, ale vlastně jsem pořád někde jinde a nedokážu v sobě najít motivaci se do nich pustit. Asi mi nezbývá nic jiného než zatnout zuby a dalších sedm týdnů makat, protože toho moc jiného není na výběr.
Nejradši bych teď byl někde venku v horách, kde to znám, seděl na kameni s výhledem zahrabaný do spacáku a srkal přeslazený čaj z termosky. A s kým, to ať si každý domyslí sám.
Občas si říkám, co od tohohle celého očekávám. A asi vím co – po tom všem nadávání sám sobě, slz a dřiny si chci jen někdy říct, že to byla vlastně prča. Tenhle ideál jsem z kufříku nikde nevytrousil.