Cesta
Vlastně ani nevím, jak jsem se sem dostal. Každopádně jsem rád, že opět píšu na českou klávesnici (konečně se mi podařilo zprovoznit wifi na vlastním laptopu). Nedokážu si zvyknout na ta prohozená Y a Z, je to snad ještě podivnější, než že se tu jezdí vlevo. Ale jinak celý Oundle se všemi svými historickými budovami, moderním Sci-tech centrem, hřbitovem uprostřed nádvoří, kolem kterého jsou učebny, neskutečnou školní kaplí, minimálním provozem, mnoha zákoutími s upravovanými záhonky a všudypřítomným, téměř golfovým, trávníkem, na kterém chybí snad jen páv, je opravdu kouzelné místo.
Pominu-li celé výběrové řízení na Keplerovi, shánění letenek a všeho toho okolo, musím se alespoň zmínit o naší cestě s Katkou. Během letu jsem na rozdíl od ní velmi trpěl, neboť mám opravdu dlouhé nohy a doslova jsem se na své sedadlo nevešel. Takže si cestu opravdu dobře vybavuji. Po dosednutí v Lutonu na nás čekal Mr. Timothy Watson. Poznal jsem ho na první pohled – naprosto typický Brit, jak si ho představujete při čtení případů Sherlocka Holmese. A dokonce ho tak trochu podezírám, že je to Ten Mr. Watson. Je to starší, hubený, lehce staromódní pán s delšími řídkými vlasy, který se vám zjeví v pevných botách, hnědém saku a s barevnou kravatou. A když promluví, jste okouzleni zdvořilou a barvitou angličtinou vzdělanců konce devatenáctého století. Vzal nás ke svému červenému a velmi oldschool BMW, posadil nás dovnitř a odvezl až do školy. Jelikož jsme přiletěli kolem desáté večer a cesta do Oundlu včetně dopravní zácpy na nejstarší dálnici v Británii trvala necelé dvě hodiny, dostali jsme se do svých kolejí těsně před půlnocí. Celý příjezd byl vlastně až strašidelně kouzelný – najednou jsem se ocitl uprostřed areálu prastaré školy, ve tmě a se silným větrem ohýbajícím všechny stromy kolem. A při pomyšlení, že jsem v Anglii, mi šel lehce mráz po zádech. A to mělo všechno teprve začít.
První den
Vlastně jsem tak trochu doufal, že mi tu první den dají chvíli klid, abych se stihl rozkoukat. Mr. Roberts (Housemaster mé koleje) mi dal při příjezdu pár informací, kdy se vstává a kdy je snídaně. Takže jsem v půl osmé ráno vylezl v obleku na chodbu a netušil, kam jít. Vlastně si mě tak trochu zkoušel a testoval, jestli najdu jídelnu. To se mi po pár pokusech a ztrátách orientace podařilo a byl jsem patřičně pochválen za první úspěch. Haha, na mě si nepřijdou! Jen jsem si prý mohl vzít rovnou deštník, venku pršelo a jídelna je nějakých dvě stě metrů dál za budovou koleje.
Po tom, co mě zdejší (mimochodem velmi přátelští a sdílní) spolužáci zasvětili do všemožných stolovacích rituálů, mezi které patří okamžité pouštění příboru, jakmile někdo řekne „Thumbs!“, což znamená, že ten, kdo se palci poslední dotkne stolu, musí jít doplnit čaj do konve na stole, jsem dostal školní kravatu a byl rovnou vhozen do reje vyučování.