6. listopadu
duha
Právě teď bych měl psát esej na téma ‚Why did the Rebels Win The War of Independence?‘ na historii. Potíž je v tom, že doopravdy vůbec netuším, jak se kolonistům podařilo vyhrát válku za nezávislost, přestože jsem o tom téměř dvakrát přečetl 87 stránek z knihy Empire of Liberty od Davida Reynoldse. Dá se to sice docela dobře číst, ale jak z té knihy, tak z výkladu a dokumentů, na které se při hodinách díváme, se mi stále víc zdá, že kolonisté neměli skoro nic, že jich bylo asi čtyřikrát méně než Britů, že téměř pomřeli hladem, že většinu bitev prohráli a že to nakonec dopadlo tak, že to Británii přestalo bavit, a tak se na to vykašlala a táhla domů. A že z toho bylo jedno velké slavné vítězství národa, který napovrch hájil svobodu a lidskou rovnost, ale který si vlastně do své Deklarace nezávislosti napsal, že otroci zůstanou dál otroky, protože se to hodí. A vlajka hrdě vlála.
Ale to do eseje moc napsat nemůžu, tak se v tom budu muset nějak víc pohrabat. Ale mám na to prakticky deset dní, takže to vlastně vůbec není hrozné. Jen mi moc nejde psát v angličtině, jsem na ni nějak tupej. V češtině je to taaaaak strašně jednoduché – něco si myslím, tak to napíšu, ne? Ale tady mi napsat dva a půl tisíce slov působí téměř bolest a nijak se ve svých vyjadřovacích schopnostech moc nezlepšuji, přestože jsem tady už víc jak pět týdnů. Třeba to někdy prolomím.
První týden po prázdninách přišla lehká krize. V neděli večer jsem netušil, která bije, v pondělí a úterý jsem chodil jako stín s děsem ve tváři a s představou, že tu budu nonstop dalších sedm týdnů, ve středu to bylo lepší a od čtvrtka jsem zase vysmátej jak lečo. Podle mě za to může několik věcí. Zaprvé nejsem zvyklý připadat si jako jouda a tak jsem si řekl, že si zkrátka nebudu připadat jako jouda. Jednoduché. Za druhé to bude medvědem, který ztratil čepičku a ve kterém toho nacházím víc, než v místní věhlasné bibliotéce (tohle je lehce inside a omlouvám te těm n-1 lidem, kteří nemají šanci to pochopit) a tím, že mě vždy rozesměje Vasilev snahou přimět kuchařku, aby mu na talíř nacpala tři masa a žádný hrášek. Dělá z toho komedii a docela mu to jde, jen tedy většinou dostane extra porci dušené kedlubny.
Jo a taky jsem dneska viděl duhu. Vyšel jsem během nedělního odpoledne před dům, svítilo sluníčko a já měl zrovna náladu někam si pověsit hamaku, hodit někoho do vody a nerušeně se do ní zabořit. Jenže jsem kolem sebe neměl nic mrňavého a ušatého, co by se do vody hodit rádo nechalo, a tak jsem zalezl zpátky, popadnul tretry a šel si běhat na ovál. Mezitím se však z jedné strany přiblížila podivná mračna a začalo pěkně pršet, takže jsem byl z jedné půlky oslňován odpoledním podzimním a pěkně ostrým sluncem a z té druhé hezky sprchován čerstvým anglickým vodorovným deštěm. Naštěstí jsem běhal dokolečka, takže jsem to měl na konci hezky rovnoměrně ze všech stran. A taky byla pěkná zima. Připadal jsem si trochu jako ten podivný moučník, který jsme měli po obědě někdy minulý týden. Je to taková ta zmrzlina zabalená do vrstvy našlehaného a upečeného sněhu, takže vám spálí pusu a zmrazí útroby. Ale ta duha stála za to, panečku, dokonce dvojitá!
Jakou radost má člověk z takových hloupostí… občas si připadám divně, když se přistihnu, jak zírám vzhůru na mrak, který vypadá jako křivá hlava Despensera mladšího, který na začátku čtrnáctého století totálně oblbnul krále Anglie a kul s ním pikle, jak ideálně zapíchnout všechny barony a udělat si království jen sám pro sebe (nakonec stejnak umřeli všichni, podotýkám). Hlavně si připadám vtipně, když to dělám ve chvíli, kdy ležím rozplácnutý na palubě uzounkého skifu a doufám, že mě tak přestanou bolet záda a že mi madla vesel nesklouznou po stehnech a já nebudu vylévat trup jak lodi, tak vlastní. Trenér mi vysvětlil, že se to nedělá – ne kvůli případné koupeli, ale spíš kvůli nějakému nervu v zádech a potencionální smrti záhadných příčin. Vypadal vcelku vážně, tak to dělat nebudu. Ale za to hihňání se anglické historii by to skoro stálo.
Veslováním jsem tu začal prakticky žít. Je to jedním slovem nádhera. Nejenom švanda, ale můžu se tam soustředit na to, jak to bolí, a ne na to, jestli spolužákovi namísto Youngova modulu pružnosti mědi nevysvětluji recept na cheeseburger. Je to zvláštní, ale je to doopravdy příjemná změna.
Včera jsem seděl na párové čtyřce. Bylo to zatím nejlepší odpoledne, které jsem tu zažil. Hrozně foukalo a křehly mi prsty, ale seděl jsem tam s klukama v jedné řadě a makal s nimi proti větru. Pořád mám problém se zabíráním listy příliš hluboko, takže se občas lehce zaseknu veslem ve vodě, ale nikdo mi to nedával sežrat, za což jsem byl docela vděčný. Bylo to rychlé jako blázen. A neskutečně uvolňující. A hlavně to byla legrace, protože jsme byli parádně mokří – zvláště po tom, co se protijedoucí trenér děvčat lehce rozvášnil a motorovým člunem způsobil menší vlnobití kolem bortů.
Každopádně pokud mi tady po třech měsících nevleze nic do hlavy, snad mi něco vleze alespoň do svalů. Začínám mít puchýře na prstech a pěkně to bolí. Ale mám z toho vlastně radost.