23. listopau
V čem boarding school stojí za to
Mám trochu pocit, že z většiny mých předešlých článků musí mít každý včetně mě samotného dojem, že si tu na spoustu věcí stěžuju. A to mi připadá jako jedna velká hloupost. Dostal jsem naprosto ojedinělou a neskutečnou příležitost a je to to poslední, na co bych si byl schopen stěžovat. Jen se to nedá celé nijak neutrálně uchopit a popsat, aniž by se člověk nezmínil o všem, co ho tu trápí a co mu tu doslova leze krkem – včetně toho, že tu prší a jiných pitomostí. Naprosto vidím tu situaci, kdy se vrátím domů a všichni se mě budou ptát, jaké to bylo. Všechny ty dobré věci shrnu jedním slovem ‚paráda‘ a hned za tím se mi budou vybavovat jednotlivé a konkrétní špeky, které budu chtít všem povědět, protože jsou zkrátka vtipné. Budou to většinou banální žblebty o tom, jak se žije v boarding school a v čem všem je to na pytel. A všechny ty skvělé kousíčky vytvářející celý obraz, které tu člověk zažívá každý den, splynou v jednu velkou kaši, kterou si nezaslouží. Jen mi vždycky připadá hrozně banální psát o tom, jak moc je to tu príma, jak moc svítí sluníčko a jak moc si to tu užíváme. Jednou vám ale udělám radost a nacpu do vás trochu nezbytného kýče. Dnešní článek píšu o těch všech drobnostech, které nikde jinde než tady nezažijete.
Nikdy v životě jsem neviděl školu, která by byla zasazená to tak nádherného prostředí. Snad jen Cambridge by mohla dělat trochu ramena. Ale jen trochu. Každé ráno po snídani vyrazím na několikasetmetrovou cestu na hodiny, během které procházím po chodníčcích mezi perfektně upravenými trávníky a záhony, ze kterých spousta lidí v bundách s nápisem ‚Oundle Staff‘ na zádech fukary odmetá listí. Projdu kolem velké kaple (která připomíná spíš katedrálu) a dorazím k menší kamenné budově s věžičkami, ve které je malinká galerie s obrazy. Jentak tam stojí. Je denně otevřená a můžete se tam kouknout. Po chodníčku zabočím za roh, minu budovu, které se učí moderní i klasické jazyky a dojdu k přechodu přes silnici. Ani jednou se mi nestalo, že by mi kolemjedoucí auto nedalo přednost. Přísahám, je to doopravdy jediný přechod na severní polokouli, kde zastaví všechna auta do jednoho. Asi si nikdo nedovolí srazit studenta téhle školy, nejspíš se to vážně nevyplatí. Sejdu k velké budově SciTec a pokračuju rovnou na matiku, fyziku nebo DET. Ze SciTecu přecházím na historii do úplného centra Oundlu, do budovy Cloisters. Ta v sobě ukrývá nádvoří s břízou a když projdete ještě dál, vynoříte se mezi naprosto moderní knihovnou a starodávným kostelem. Jo a jste v tu chvíli zároveň na hřbitově. Ten je tu uprostřed města, není obehnán žádným plotem, kolem náhrobků je posekaná tráva a jsou tam lavičky. Je to trochu zvláštní pocit procházet večer cestou z knihovny přes hřbitov, ale je to vlastně příjemné. Jinak ve městě vám prakticky nic nechybí, seženete tu většinu toho, co potřebujete. Papírnictví je tu nádherné. A všechno je tu nádherné.
Psát dál o zázemí, které tahle škola nabízí, je docela běh na dlouhou trať. Přál bych vám vidět Sci Tec zevnitř. Je to slast. Modernistický a pevný beton střídají velká skleněná okna sloužící jako stěny, točité schodiště ve vestibulu, desítky tříd vybavených interaktivními tabulemi o úhlopříčce sto devadesát centimetrů, všude uklizeno, čisto, některé průchody ke třídám jsou obloženy dřevem a v prvním patře se z laboratoří biologie a chemie díváte na řeku, která vám teče doslova několik centimetrů za oknem.
Ty velké peníze, které rodiče místních studentů platí, jsou hodně dobře vidět. Nejen v tom, jak to tu vypadá, ale taky v tom, co se tu dělá. Každý tu má svůj vlastní program napasovaný přesně na jeho osobu. Je tu spousta učitelů obrovské škály předmětů a každý z nich učí vcelku malou skupinu žáků. Na naší matice je nás sedm a tráví s námi deset hodin týdně. Pak se pozná kvalita od kvantity. Každý si tu může v šestnácti letech zvolit čtyři předměty, kterým se bude věnovat naplno – konstruktérstvím a informatikou začínaje a latinou a filozofií konče.
Sportů je tu asi šedesát. Není to tělák, na který jste zvyklí ze školy, ale regulérní sdružení sportovních týmů patřících pod školu se vším všudy - a s poctivým tréninkem třikrát týdně. Zažil jsem hodně týmových soustředění, drsných tréninků a všeho toho okolo a můžu říct, že se to tu vede profesionálně. Chodíš hrát rugby? Pak je budeš hrát pořádně. Jsi dobrý a rychlý? Budeš chodit na tréninky i v pondělí a pátek. Chceš závodit? Vezmeme tě na zápasy a závody. Potřebuješ voraz? Máme pro tebe fyzioterapeuta. Zvlášť na rugby jsou tu pyšní a jelikož je tu všechno pod jednou střechou a cedulkou s nápisem ‚Oundle‘, není tu problém se čehokoliv uvolnit, abyste mohli jít a vyhrát zápas nad nějakou jinou znepřátelenou školou v okolí. Učitelé jsou v kontaktu s trenéry a naopak, stačí jen na školní síti přeposlat pár e-mailů a domluvit se. Konflikt sportu a školy jsem tu nikdy nezažil a zřejmě ho tu nezažívají nikdy. Včera jsem se zúčastnil válečné porady veslařského týmu na prosinec. Bavili se o tom, na jaké se pojede závody, jak se bude trénovat a kdy se pokřtí nová loď. Trenér měl v ruce papír s vytisknutým harmonogramem všech písemných zkoušek, které se jednotlivých lidí v týmu v které dny týkají a celé to stavěl podle toho. Žádný trenér tu na vás nekřičí, ať koukáte na dva týdny zmizet ze školy a trénovat s nimi, jinak končíte. A ve škole na vás nikdo netlačí, ať seknete se sportem a koukáte si doplnit všechny pětiminutovky. Tohle jinde doopravdy nezažijete.
Vůbec je tu doopravdy příjemné, že se necítím nijak uštvaně. V Praze to zažívám každý týden, kdy makám pět dní v kuse, abych si vydřel volnou sobotu a mohl zmizet někam na kolo nebo na výlet do skal s hamakou a někým, kdo vám vezme svačinu včetně kokosek. A tak jezdím po Praze z místa na místo s neustálým hryzáním svědomí, že nestíhám, mám rozpracovanou spoustu věcí najednou a všechno patlám dohromady. A pak se divím, že je to jeden velký guláš. Tady se to nestane. Na všechno je čas, všechno má svoji vyhrazenou chvíli. Je to na jednu stranu za cenu lehce absolutistického režimu, kde jste vše, jen ne svobodní, ale máte klídek. A je vcelku pochopitelné, že si na to spousta lidí zvykla a že jim to vyhovuje. Kdybyste měli pocit, že vám trénink nestačil a že to byla nuda, můžete tam zůstat ještě po něm. Alespoň u veslařů to tak funguje. Asi třetina lidí tam občas zůstává, aby si dali hodinu a půl navíc kruhového pekla v posilovně. Jednou jsem jim tam málem klesnul pod činkou. Ne doslova, ale prý jsem byl pěkně rudej a měli ze mě srandu. Ne, že by byla nějak extra těžká, ale měl jsem toho po dvojnásobném tréninků plný kecky a byl jsem na konci rád, že už můžu jít domů. Na nic se tu nemusíte vykašlat kvůli něčemu jinému. Můžete mít odpoledne pekelný trénink, přijít prakticky rovnou na večeři a stejnak mít dostatek času na to udělat všechny úkoly. Povinný study time je dobrá věc, alespoň tady. Každý den kromě neděle od půl sedmé do devíti povinně sedíte a děláte úkoly. Zní to takhle trochu komunisticky, ale je to docela užitečná věc – nad úkoly ten čas prosedíte tak jako tak, ať chcete nebo ne. Nic jiného vám nezbývá, protože práce je vážně hodně. A tohle vám ten čas vyhradí a nenechá vás odložit to všechno na jedenáctou večer. Nebo se zdržet někde v čudu a teprve přijít domů v jedenáct večer. Katka se o tom zmínila v tom smyslu, že ji to nechává celý den klidnou a před večeří nešílí z úkolů, protože ví, že na ně bude mít čas potom. A když nestíháte vše udělat během hodiny a půl, což se mi stává prakticky pořád – většinou potřebuju minimálně o hodinu víc, zkrátka si svůj study time prodloužíte do desíti. Já každý den v devět mizím okamžitě do posilovny na trenažer, takže většinou začínám se vším hodinu před večeří, která je pak takovou milou pauzou. A všechno většinou stíhám – přijdu ze školy nebo z tréninku, dám si chvíli klid a jdu zas makat. Trochu rutina, ale člověka to na tři měsíce nezabije.
Pro jakéhokoliv kepleráka je tohle neskutečná šance. Hlavně v tom, co mu tahle škola poskytne. Vlastně je to tu celé jako otevřená dlaň, ze které si můžete brát, co chcete. A tím, že je tu člověk na stipendiu, nemusí za to platit ani korunu. Je tu dennodenně otevřená velká sportovní hala, nad jí posilovna, vedle je bazén a hned opodál atletická dráha. Všude jsou rugbyové hřiště a všechno můžete využívat. Většinou jen v nějakou dobu, ale jinak vám v tom nikdo nebrání. To stejné platí o učení. Učíte se tu jen to, co se tu chcete učit. Díky tomu se tu cítím docela jako na prázdninách, přestože tu odvedu víc práce než doma. Chybí tady ta nepříjemná část toho, co se musíte s odporem nadrtit, protože zkrátka musíte. To je na tom vážně nedocenitelné. Stačí si říct a dají vám tu vše, co vás zajímá. Dneska jsem se svého učitele na Engineering zeptal, co je ta divná černá věc vzadu na stole a on mě tam vzal a půl hodiny jsme si hráli s věcí, která vypadala jako něco mezi joystickem a kniplem boeingu 747. Byl to 3D skener a my jsme strávili celou tu dobu tím, že jsme lepili bílé tečky na přeskáčovou lyžařskou botu, ručně ji skenovali kolem dokola, přehrávali to do ultravýkonného laptopu a dál se s tím mazlili. Vlastně to byla prča, která se dala vyjádřit slovy „Na, tu máš průmyslovou mašinku za 47 tisíc liber, hraj si.“ S tím už se dá něco podniknout.
Nebo jsem se zmínil učiteli matiky, že prakticky stejnou látku, kterou probíráme, jsem bral už jednou v Praze a znovu před dvěma týdny na fyzice a že se ji potřetí už vážně učit nechci a že odevzdávat další domácí úkol na to stejné téma nemá smysl. On mi přinesl jinou práci - různé matematické důkazy, na kterých si prý stoprocentně vylámu zuby. Zatím jsem přišel na jeden a na těch ostatních si zuby nejspíš vážně vylámu. Ale nemrhám alespoň časem a stačilo si jenom říct.
Na humanitních oborech tu proniknete mnohem víc do hloubky. Já to nejvíc vidím na historii, kde se nikdy nepíší testy. Píší se tu eseje a připadá mi to jako mnohem lepší systém hodnocení. Namísto stupidního drcení se letopočtů a jednotlivých událostí, které dřív nebo později stejně zapomenete, vás esej donutí udělat si ve všem pořádek, vše si pospojovat dohromady a udělat si jasný obraz, o čem ta či ona revoluce vlastně byla. A pak vám můžu zaručit, že si to budete pamatovat prakticky napořád. Strávíte tu na tom sice mnohem víc času, než byste bývali čekali, ale nemusíte se o to bát, protože na to přeci máte vyhrazený study time.
Zkrátka život v boarding school má něco do sebe. Nemyslím si, že bych tu byl dlouhodobě šťastný, protože mi chybí celá ta pestrá směsice toho, co zažiju u nás, kde mám naprostou volnost, ale takhle na tři měsíce je to naprostá lábuž. Je to jako vyříznout okno do svého normálního života a vložit tam kus života jiného. Je to velký zážitek, zkušenost, která se bude určitě hodit, nesporná lekce angličtiny a taky trocha toho učení navíc, které se snad neztratí.