2. prosince
Blahblahnevímjaktonazvat
Nepřipadám si tu už jako takový nováček a chodím po Oundlu sebejistě a s přehledem naznačujícím, že jsem pánem všeho okolí. Jak by taky ne, když si vykračuji oblečený jako anglický lord, s deskami se stříbrně vyrytým znakem školy na povrchu, v obleku, s vestičkou, štráduju si to po chodníčcích mezi alejemi a klapu při tom podpatky při každém kroku. To je pak doslova radost chodit do školy.
V angličtině se dá skvěle použít slovo ‚fancy‘ – tedy něco jako parádní, vyšperkovaný, fajnový, nóbl a švihácký. Platí to tu o spoustě věcí – o celé škole, o lidech v ní, o řece tekoucí kolem laborek, o učebnicích na matiku, o přepínacích zásuvkách ve zdi, o knihovně, o papírnictví, o smoothie v sámošce, o sešívačce v učebně SM3 a dokonce i o mém pokoji – mám v něm na rozdíl od jiných věšák a štvu tím všechny, kteří ke mně kdy přišli na návštěvu.
V podstatě jsem si tu už zvykl a docela mě mrzí, že už tu budu jen dva týdny. Mr. Roberts, můj housemaster a tedy něco jako ředitel a kamarád v jedné osobě, je nejlibovější osoba z celého Oundlu. Učí fyziku a Quadrivium, věčně klidný, s neskutečnou trpělivostí, zajímá ho všechno, co mu člověk řekne, jde z něj strach a respekt, přestože nikdy nezvýší hlas, nosí manžetové knoflíky se znakem RAF a odpustil mi, že jsem tři dny po svém příjezdu ztratil velký deštník, který mi dal, abych měl něco do začátku. Na mého taťku sice pořád nemá, ale trochu mi ho připomíná. A přísahám, ten deštník prostě zmizel, před prázdninami mi stál opřený o postel a po nich už tam nebyl – ale to je jedno. Každopádně uznejte – jak se tu pak člověk nemá cítit jako doma…
Jak jsem si zvykl, tak jsem přestal řešit spoustu maličkostí a začal pořádně nasávat éteru – srovnal si, co se tu chci učit, kolik práce do čeho investovat a jak moc si s čím dělat hlavu. Zjistil jsem, že se mnohem lépe cítím v SciTecu, kde jsem zkrátka jako doma, než ve starobylé budově Cloisters, kde se učí historie. Na tu chodím vážně rád, to doopravdy ano, protože zkrátka je to jediná cesta, jak se vyvarovat všeho, co už lidi jednou napáchali, ale to je asi tak všechno, proč mě to zajímá. Po dvou měsících probírání Americké revoluce do nejmenšího detailu mě to trochu přestalo bavit, a tak si z řady dlouhých pojednáních na to stejné téma od různých autorů přečtu vždy jen jedno, namísto brutálních poznámek si jen podtrhám pár pasáží, abych věděl, o čem je řeč, a na zbytek večera mimo večerní posilovnu zapadnu do gauče s nějakou americkou klasikou dvacátého století, kterých jsem si pořídil hafo při cestách po Londýně a jiných čertech. Harper Lee a její To Kill a Mockingbird je jedna z nejlepších anglických knížek, jaké jsem kdy četl. A nikdo mi nemůže říct, že to není o Americe, třídě plantoklasů v jižní Alabamě, černoších, rasismu a schopnostech nedělat hlouposti, které ubližují lidem.
Zato jsem se tu víc vrhl na technické věci – dodělávám svůj projekt designu sportovního auta, teď jen pracuji na tom, abych to dal celé do kupy, udělal z toho prezentovatelnou formu – nějaké portfolio a podobné srandy, secvakl, odevzdal, dostal hodnocení, přijel domů, pověsil si to nad postel a snil o tom, že ho jednou sám nejen navrhnu, ale i doopravdy postavím. Je to asi hloupost, ale no a co.
Až to bude hotové, rád se tu tím pochlubím, ale zatím to není ono, vypadá moc šedivě.
Od minulého pátku do pondělí jsme měli Exeat víkend. Čte se to dost divně a úplně jinak, než by jakýkoliv člověk zběhlý v angličtině řekl, ale prý je to zajeté slovo anglických boarding school a nikde jinde se to nepoužívá, takže Oxfordský slovník může utřít nos. Znamená to, že se v pátek po dopoledním vyučování všichni seberou a jedou buďto domů, když bydlí někde po Anglii, nebo jedou někam k rodinám svých kamarádů nebo k nějakému opatrovníkovi. Nás na tři dny neposlali samozřejmě domů, ale vzala si nás na starost jedna z místních matron. Matrona je někdo, kdo bydlí s vámi ve vaší koleji a je to většinou nejhodnější člověk, kterého tu znáte. Taková místní máma, která se o vás stará, uvaří vám čaj, když je vám špatně, má u sebe léky a částečně vede administrativu koleje. Mají všechny neskutečnou trpělivost a hlavně jsou všechny zlaté – asi ani jiné být nemůžou, protože ty špatné zkrátka odfiltruje prostředí šedesáti rozmazlených kluků pod jednou střechou. Nás v pátek vyzvedla Vern Stark a vzala nás k sobě domů do vesničky kousek za Oundlem. Její manžel studoval Mechanical Engineering a byl taky děsně fajn. Spolu s námi u ní byli ještě tři malí Asiati, kteří všichni nezávisle na sobě nosili hnědé kalhoty a modrou mikinu – Bobby, Vincent a Ian. Všichni byli v Oundlu pár let, mluvili plynně anglicky a nebrečeli, že u sebe nemají mámu. A byli neskutečně parádní – byla s nimi legrace, nebyli zavření do sebe a to hlavní, o co jim šlo, bylo rozdrtit mě v Monopolech. Po třech hrách jsem byl totálně na mizině, přišel jsem o všechno včetně hotelu Myfair a Oxford street a propadl jsem v pojídání čokoládových koláčků v tisícidolarových dluzích. Supr.
V pátek odpoledne nás Vern řádně nakrmila a vzala do Peterborough do katedrály a tak podobně. Na večerní mši, která se tam koná každý den nepřetržitě posledních pár set let, jsme byli naprosto sami a bylo to kouzelné. A večer nám zakázala vstát ráno před půl desátou, protože se prý musíme vyspat. Díky Bože za ty dary. V sobotu jsme jeli všichni společně do Cambridge, kde jsme s Katkou uhnali znovu Jirku Kučeru a šli všichni na kafe a já na horkou čokoládu (protože šlehačka), v neděli jsem spal, četl, spal a pracoval na eseji na češtinu (fuj) a ještě jednou spal. A v pondělí nás ráno posadila na vlak do Londýna, abychom se taky podívali na chvíli do světa, když už jsme tady. U toho jsem se lehce usmíval, protože mě už zase vlak vyhodil na King’s Cross a měl jsem další den na to se toulat, kde se mi zachtělo. Zamířil jsem do muzea Designu, které je parádní. Je to jediné muzeum, kde jsem byl schopen vydržet přes čtyřicet minut. Nejvíc za to mohl asi jeden chlapeček, kterého jsem potkal v přízemí v obchůdku se spoustou hezkých blbůstek na hraní. Měli tam tucet Rubikových kostek na vyzkoušení a já tam docela dlouho stál a bavil se tím, že jsem je všechny skládal. Jeho to vždy děsně dožralo a jal se všechny zase pořádně rozházet. Vyústilo to v menší bitvu skládání versus zamotávání a trochu nade mnou vyhrával. Nakonec to skončilo tím, že tam přišel jeho tatínek, usmál se a vzal ho někam jinam, což mi zaručilo vítězství.
Myslím, že moje Dafni už to pochopila a teď tenhle malej sympaťák taky – je zřejmě vážně těžké snažit se od něčeho odtrhnout největšího hračičku, kterého tenhle svět stvořil.
A taky je hrozně vtipné, že jsem si téměř jist, že ať mě teď postavíte po Londýně kamkoliv a zamotáte mi hlavu dokolečka, na King’s Cross už trefím i poslepu. Začíná to být trochu úsměvná rutina. Haha, o tom se mi před půl rokem ani nesnilo.
Večer mě pěkně bolely nohy a připadá mi, že mě Londýn mnohem víc unavil, než jsem doufal. Trochu od pondělí doháním spánek a těším se na další neděli, kdy můžu půl dne spát. Pak budu muset sice psát další esej na historii, ale to už nějak sesmolím. Docela musím souhlasit s Rupertem, se kterým jsem se bavil o tom, jestli je Exeat weekend dobrá věc či ne. Člověka to hodně vyhodí z rytmu a přitom je tak krátký, že si člověk nestačí odpočinout tolik. Asi by bylo lepší, kdyby se každou středu chodilo do školy na půl jedenáctou – alespoň mě by to udrželo v chodu daleko lépe. Ale každopádně na Londýn a výkrm si nestěžuju ani náhodou!
Dneska jsme psali test na matice a v polovině hodiny začal křičet požární alarm. Bohužel nenastala situace, které nás učí Simpsonovi a spousta amerických filmů ze střední, kdy při zaznění toho nechutného tónu všichni radostně zakřičí a vyhodí písemky do vzduchu, ale naopak všichni jen obrátili oči v sloup, zvedli se a vypochodovali na vedlejší rugbyové hřiště. Mají to prostě všude hodně citlivě nastavené. Náš matikář byl lehce nevrlej - ne kvůli naší písemce, ale spíš proto, že se vedle psala matematická olympiáda a všichni museli ven z budovy. Pak jsme zase naběhli zpátky do třídy a pokračovali v písemce. Mně pak už moc nešlo se soustředit, přestože to byl prostě jen kus papíru s mimořádně lehkými úlohami – takže tam budu mít asi spoustu zbytečných chyb jako vždycky. Celý zbytek hodiny jsem přemýšlel o tom, proč si tu ksakru ty alarmy nenastaví na menší citlivost – zas tolik by se asi nestalo. Ale Katka to pak po hodině cestou na sváču do Cloisters vystihla asi nejlíp – zkrátka tu žijí v zemi, kde jim před nějakou dobou kompletně vyhořelo hlavní město a asi se jim to tenkrát pořádně zažralo pod kůži.
See ya za dva týdny.