19. listopadu
Zima
Ta tu doopravdy je – a jaká. Je trochu zvláštní, že v Praze mi zima prakticky nikdy nevadí, ale tady klepu zuby posledních pár dní vcelku konstantně, přestože tu zatím nikdy nemrzlo a v Čechách se sype sníh. Z hodiny na hodinu se tu totiž většinou přechází z budovy do budovy a s sebou nemáte většinou prakticky nic než desky s učením a pravítko. Je to docela nepraktické, ale nikdo, doopravdy nikdo tu nenosí tašku ani aktovku. Prý je to tradice táhnoucí se kamsi do minulosti, která vám často způsobí to, že se vaše zápisky válí po chodnících. Stalo se mi to jen jednou, ale o to víc si na to teď dávám pozor. Celá moje výbava na školní den sestává z velkých desek plných papírů a naskládaných učebnic, balíčku kapesníků, jedné propisky, jedné tužky a kalkulačky v náprsní kapse. Nenosí se tu kabát ani šála ani rukavice ani nic takového. Jediné, co tu několik málo lidí včetně mě chrání před deštěm, je paraple. Celé to způsobuje to, že po každých dvou stech metrech máte prokřehlé prsty a je vám zima na celé tělo, protože se venku chodí prakticky v tom stejném oblečení, v jakém jste seděli na dvouhodinovce matiky.
Právě před chvílí jsem se vrátil z tréninku a celé mě to lehce dožralo, protože mi právě nejspíš umrzly obě nohy. Byla to legrace, ale až do té doby, kdy jsem se vysoukal z lodi na břeh a vyděsil se, že jsem nevstoupil na molo, ale přímo do vody. Necítil jsem vůbec nohy a to, že jsem došlápl na pevnou zem, se mi do hlavy vůbec nedostalo. Celé to bylo zapříčiněno tím, že se na opačném konci zátoky hned chvíli po začátku tréninku převrhla osmička menších kluků, kteří byli najednou v doslova ledové vodě. Trenér se jal zachraňovat je motorovým člunem, kterým způsobil lehké vlnobití a mně, který jsem byl v tu dobu poblíž a pobaveně to sledoval, se rázem přehouply hektolitry vody přes bort rovnou do lodi. Nešlo to moc vycákat ven, takže jsem si v tom dalších padesát minut maceroval nohy. Během té doby mi to nevadilo, vlastně jsem to nevnímal a na tělo mi bylo teplíčko, protože jsem se hýbal. Uvědomil si to až ve chvíli, kdy jsem vrávoral po mole se skifem na rameni ve snaze nezakopnout a neodlomit si palec nebo tak něco. Obávám se, že by to v tu chvíli udělalo jen jedno velké křup. Rýmu už mám tak jako tak, takže by to snad nemuselo být horší, ale spíš mi teď vadí, že právě sedím na posteli s nohama pod peřinou a nejsem se schopen moc hnout – a už vůbec ne dojít si do sámošky koupit bezpeckové hroznové víno, na které jsem se celý den těšil. Takže jsem teď lehce nevrlej.
Potvrdím svědectví všech mých kepleráckých předchůdců o tom, že požární alarm tu opravdu funguje perfektně. Jsem rád, že mě vždy něco probudí, když hrozí nějaké nebezpečí a jsem tak zachráněn před smrtí v plamenech. Naposledy se náš House octl v ohrožení v noci na čtvrtek, kdy se ve tři čtvrtě na tři ráno rozezvučel uširvoucí pisklavý tón hlásiče o síle sto patnácti decibelů. Dovolte mi vyjádřit mou radost nad tím, jak efektivně je místní protipožární ochrana zařízena a jak hrdě a statečně jsme všichni chlapci dokázali pochodovat v županech - a někteří odhodlaní hrdinové dokonce nazí - na trávník před hlavní vchod, kde jsme měli tu čest se seřadit dle jednotlivých ročníků a nebojácně čelit zimě a utrpení, které nás zachránilo před udušením zplodinami zvěrských plamenů. Jsem rád, že jsem se mohl stát částí země, která je rozhodnuta hájit svou bezpečnost a život Jejího Veličenstva vlastním tělem. Tato skutečnost mě naplňuje hrdostí a planu touhou po dalších zkušenostech z podobně krizových situací, kterých jsme byli svědky, a reálně proto přemýšlím o dobrovolném nástupu do armády, ideálně námořnictva nebo královského letectva, abych podobné věci mohl zažívat znovu a znovu, protože se jich doslova nemůžu nabažit.
Taky jsme byli na moc príma výletě. Můj housemaster Mr. Roberts mě a Katku pozval, abychom se s pár dalšími studenty, kteří studují předmět Quadrivium, kde se momentálně učí o kódování, šifrách a podobně, podívali do areálu Bletchly Park. Je to vcelku romantické místo zasazené do anglických polí a lánů, kde se během druhé světové války odehrávaly nejintelektuálnější souboje dvou mocností. Luštily se zde nacistické šifry kódované na údajně neprolomitelném nástroji Enigma a byl zde sestrojen i prakticky první počítač na světě, dnes známý jako Turingův stroj. Více vám to může přiblížit film Imitation Game s Benediktem Cumberbatchem v hlavní roli, kde se dozvíte sice spoustu historických kachen, ale také množství skutečných a doopravdy srdceryvných životních příběhů. Celé místo je docela tajemné, přestože je doopravdy krásné. Dnes se v bývalých chatrčích, kde se soustředily největší mozky z Londýna, Cambridge a Oxfordu, nachází jedno velké muzeum včetně funkční repliky počítače, který nakonec Enigmu skutečně prolomil. Mezi fotkami odtamtud najdete pár obrázků… Nemá moc smysl vysvětlovat historii nebo vyprávět příběh Alana Turinga, ale vězte, že stojí za to něco si o něm přečíst. Pochopil to dokonce i samotný Google, do kterého když naťukáte Bletchley Park, objeví se spousta zpřeházených písmenek, které se teprve do konečné podoby přemění. Na Anglii – slušný.
Taky začíná další lehká krize. Prakticky každý týden si říkám, že už je to další týden od doby, kdy už to byl další týden od toho předešlého týdne. Hrozně to tu letí. Na jednu stranu mám pocit, že jsem tu stále ještě nováček – a taky že jo – ale také mi připadá, že jsem tady hrozně dlouhou dobu. Nechat doma všechno včetně plyšové vačice s dlouhým ocasem bylo to nejtěžší, co jsem kdy udělal. Zatím mi to dává smysl a rozhodně to tu stojí za to, ale věřte mi, že se není na světě nic, na co bych se těšil víc, než je huňatý kožich a sto padesát čtyři centimetrů vtipnosti.
Zbývají čtyři týdny.