15. listopadu
Já a moje čengliština
Svou esej na historii jsem zdárně dopsal, vytiskl, secvakl sešívačkou, prohnal ji děrovačkou, aby se dala nosit v deskách a hrdě ji odevzdal. Teď už čekám jen na výsledek a mezitím plním svůj téměř veškerý čas přípravou na tu další, kterou budeme psát v sobotu během hodiny. Pro mě to znamená peklo, protože psát anglicky spatra mi nejde už vůbec. Svým 3 815 slovům o Americké válce za nezávislost jsem věnoval několik večerů a mnoho krve ve spáncích, přestože toho nebylo zas tak moc – něco málo přes čtyři A4 textu. Proto mě představa, že něco podobného ze sebe budu muset za pár dní vyrazit na jeden zátah, trochu děsí. Takže teď trávím večery jednou velkou analýzou Anglie na počátku čtrnáctého století. Ale naopak mi to připadá jednodušší než předtím – nemusím se prodírat zapeklitou republikánskou ideologií, ale stačí mi vcelku jednoduchá fakta o jednání lidí, o kterém je vcelku jasné, proč bylo takové, jaké bylo. Prostě jeden zapíchl druhého, protože ten chtěl zapíchnout třetího, kterému nakonec usekli hlavu a pověsili ji na London Bridge, protože poťouchal toho prvního, aby zapíchnul všechny ostatní. Toť je má sága rodu Plantagenetů v kostce. Připadám si jako rodilý historik. A největší sranda na tom je, že největší ponaučení, které z života Edwarda II. plyne, je, že si proti sobě nemáme poštvat svou druhou polovičku. Edward se totiž dopustil té osudové chyby, že si nerozhádal jen půlku království, kterému popravil veškerou šlechtu a sedřel kůži dohola, ale také vlastní manželku, která se nakonec namíchla a měla jako jediná z celé říše tolik kuráže, aby se sebrala, dotáhla z Francie vojsko a dokopala svého troubu manžela, aby zahodil korunu a nechal se milosrdně zavraždit. Je to vážně zábava.
Přesto anglicky pořád neumím. Nebo se mi to tak alespoň zdá. Můj pocit, že se stále zhoršuji, tkví nejspíš v tom, že si stále více a více uvědomuji, jaké dělám chyby. Jenže já nikdy za boha nevím, jak to či ono říct správně a docela mě to mrzí. Mám ještě měsíc na to něco s tím udělat, ale obávám se, že to úplně nestihnu. Ale to neznamená, že bych tu ničemu nerozuměl. Když jsem přijížděl, docela jsem se bál, co se mnou vyučování v angličtině udělá, ale neudělalo to vlastně nic. Připadá mi to skoro i přirozené, psát si zápisky v jiném jazyce a nemusím si v hlavě nic překládat do češtiny, což je asi dobré znamení. Každopádně angličtina není mezi mnou a učením zas taková bariéra bariéra. Jediné, kdy jsem lehce narazil, bylo, když jsme psali jakousi místní obdobu matematického klokana (pěkně těžkou, podotýkám) a já netušil, jestli ten trojúhelník, který jsme měli zadaný, byl rovnostranný, rovnoramenný, rovnoprávný, rovnodenný, rovnoběžný nebo rovnozatracenějaký a jsem si téměř jist, že jsem na dvou takovýchto úlohách zbytečně ztratil body. Ale byla to moje hloupost, že jsem tam neměl slovníček, který by mi téměř jistě povolili.
Jen bych se rád vyvaroval situace, kdy se vrátím domů a všichni budou čekat, jak budu mít perfektní angličtinu s britským přízvukem, ideálně stylizovanou Shakespearovými dramaty s kombinací slovosledu nesmrtelného mistra Yody. To doopravdy ne. Možná se tu naučím spoustu nových slovíček, budu schopen se o něco líp vyjadřovat a nebudu se toho tolik bát, ale žádná velká revoluce se nekoná. Většinou poslouchám, než abych dlouhé hodiny mluvil a spíš si kreslím, než abych dlouhé hodiny psal. Takže ne, Eliško, pořád ještě neumím anglicky.