13. října
o trochu méně pod vodou
Opět se mi podařilo nedokončit test z fyziky, tentokrát z naprosto banální mechaniky. Nejtěžší úloha byla „kulka byla vystřelená rychlostí 200 m/s vodorovně dva metry nad zemí – spočtěte, jak daleko doletí, zanedbáte-li, že existuje nějaký vzduch a všechno okolo“. Ani nevíte, jak mi to leze krkem. Ale polepšil jsem se, hned jsem všechno mastil do kalkulačky rovnou ze zadání. A tak se mi namísto šesti stránek z jedenácti podařilo dokončit celých devět. Wow. A nebýt toho, že jsem na test přiběhl rovnou z hodiny historie, která byla o 600 metrů dál v jiné budově, a nejsou tu přestávky na přesun, takže máte být vlastně v jednu chvíli na dvou místech zároveň, mohl jsem mít o dvě minuty navíc a sesmolit ještě něco. Ale stejnak to nechápu. Proč se tu testuje takhle…? Opět mi to připadá jako známka kvantity namísto kvality – udělat toho co nejvíc a hlavně se správným výsledkem, vlastně nevadí, že člověk nerozumí tomu, co dělá.
Na tohle téma jsem narazil už o pár dní dřív v matice. Na celkově pěti hodinách z deseti probíráme diferenciální a integrální počet. A s výkladem, který tu je k dispozici, není ani tento postrach studentů ani v nejmenším problém. Ale hlavně u integrování mi zatím vadila jedna věc – že člověk slepě opakuje pravidla, která se nazpaměť naučil. Je to celé jedno velké hraní si s exponenty a konstantami, všechno se tak nějak přehazuje. Ale spíš než vědět, jestli exponent o jednu zmenšit nebo zvětšit, je snad důležité vědět, co člověk vlastně dělá. A taky proč to dělá. Co je okolo, ne jen výsledek. Takhle si připadám, jako že jedu tunelem se zavázanýma očima. Řekl jsem to Mr. Meisnerovi, našemu učiteli na matiku, a on se skoro rozzářil, že to někoho zajímá. Nicméně odpověděl, že se to vysvětluje až na vysoké škole a jemu samotnému to pochopit trvalo asi deset týdnů. A tak se to prý studenty jen naučí, aby měli správně úlohu v A-levelech, a nijak dál se to neřeší. Prý je to mnohem lepší takhle, budoucí inženýři budou potřebovat hlavně výsledek, ta matika okolo a důkazy, že to tak vážně funguje, nejsou samotné vlastně k ničemu. A musím mu v tom dát částečně za pravdu. Člověk každý den řídí auto, aniž by tušil, co v něm všechno je. Používá počítač, aniž by rozuměl binárním kódům. Jede tunelem Blanka proto, aby se dostal do Troji, ale proč by ho mělo zajímat to, kolik je v něm zatáček a jak moc je to z kopce, to je vážně otázka. Takže na jednu stranu chápu, že svět takhle funguje, ale mrzí mě, že se o něm nedozvím víc.
Mám pocit, že je tu všechno dimenzované víc na jednotlivce. Ve třídě nás snad nikdy není víc než dvanáct. Na matice je nás dokonce snad jen sedm a každý student tu má Tutora, tedy člověka, se kterým probírá, jak se mu daří a co by chtěl změnit. A já to u sebe nejvíc vidím na veslování, že se mi tu lidi věnují. Na většinu tréninků zatím chodím do bližší loděnice, kde sídlí Mr Roche a kam chodí veslovat mladší ročníky, které se to taky zatím spíš učí. Ale viděl jsem je tam jen jednou. Suma sumárum to znamená, že se moc nevidím s celým týmem, což mě dost mrzí. Je to zatím nejsympatičtější tlupa, kterou jsem tu potkal. Ale zato mám celou řeku pokaždé prakticky sám pro sebe a když jdu ke dnu, nemá ze mě švandu zbytečně moc lidí. A mám k sobě dva lidi, kteří se o mě při tom starají. První z nich je samozřejmě Mr Roche, který za mnou jezdí na člunu, ale má s sebou i Harryho, tedy o něco staršího kluka, než jsem já. Je to taky veslař a je ještě skoro o hlavu větší, než jsem já. Což už je asi co říct. Je to parádní sympaťák a na tréninky jezdí na fixed gear pestrobarevném silničním kole. Takže si rozumíme. Nemůže prý chvíli moc trénovat, tak pomáhá zaučovat mě. Jezdí se mnou na dvojskifu, když je potřeba a jinak mě prakticky celou dobu vede. Dneska se mnou strávili oba dva dvě a půl hodiny na vodě – museli v tom člunu zmrznout na kost. Já se hýbal, tak jsem byl v teplíčku, ale jim musely klepat zuby. Ale celou dobu na mě dávali pozor a upozorňovali mě na všechny technické věci, které jsem dělal špatně. A neztráceli při tom dobrou náladu - asi jsem jim na té skořápce připadal vtipně. A po tom, co jsme vylezli na břeh, se mnou strávili dalších pětadvacet minut v loděnici u bílé tabule s fixou a zapisovali jsme všechno, co mi šlo, co mi stále nejde a co zlepšit. Všechno od toho, jak se při tom cítím a jestli mě to baví až po nastavení slajdu s kolejničkami. Je to fascinující už z toho důvodu, že se snaží udělat veslaře z někoho, kdo tu bude jenom do Vánoc a na jaře při závodech jim bude k ničemu. Ale o to víc se mi to líbí.