12. října
pod vodou
Samozřejmě se mi podařilo naprosto selhat v prvním testu, který jsem tu dostal. Ale podle všeho jsem nebyl jediný. Byla to fyzika – elektřina a vcelku jednoduché počítání obvodů. Celé to bylo jen o banálním dopočítávání napětí, odporů, šířek a tlouštěk drátů a všemožné věci, které zvládne deváťák na základní škole. Ale bylo toho tolik…!? Vůbec jsem nechápal, jak je možné test o všehovšudy 11 stránkách stihnout za 40 minut. Vážně to nepobírám. Protože si myslím, že trojčlenku vcelku zvládám a že tohle téma, ač v jiném jazyce, také není dvakrát složité. Tak kde je ta chyba?
Zřejmě jsem nestrávil dostatek času rutinním opakováním všeho, co se tady člověk dozví. Ale v tom tu nejspíš tkví jádro úspěchu. Sypat to ze sebe automaticky jako když bičem mrská. Na přemýšlení není čas, hlavně to tam všechno nějak mezi sebou poděl a měj správný výsledek, ostatní je jedno. Se svou pečlivostí jsem tentokrát neuspěl. Pokaždé zapsat rovnici, vyvodit výsledek teoreticky a pak až dosazovat hodnoty a navíc nezapomenout zkontrolovat, jestli výsledek vychází rozměrově správně, popřípadě ho nějak zpochybnit? Na to jsem mohl rovnou zapomenout.
Na druhou stranu chápu, proč se krátký čas na vypracování považuje za síto mezi těmi dobrými a špatnými. Mělo by to odstřihnout ty, kteří si zkrátka neví rady a pomoct těm, kteří se v tom vyznají a neplýtvají časem myšlenkami tápajícími v kruzích. Ale tady nebyl prostor na vůbec žádné přemýšlení. Jediné dva způsoby, o kterých si dokáži představit, že by mi pomohly to stihnout, jsou znát výsledky všech kombinací zapojení obvodů nazpaměť nebo zpomalit čas, což se mi nepovede, pokud nebudu rozumět fyzice. A s tím, jak se tady zkouší, se mi spíš ani nebude chtít.
Naštěstí jsem si odpoledne spravil náladu, když mě na veslování pozdravil Mr Roche, tedy člověk, který mě na skifu učil sedět. Je s ním zábava jako s nikým. Už jen při jeho lehce huhňavém vyslovování slova ‚lovely‘ se člověk usměje. Nenašel jsem ještě člověka, který by měl hlas tak skvěle uzpůsobený k šíření nespočtu ironických průpovídek. Většinou tedy na mou osobu, když se špičkou lodi zapletu do křoví a on se z motorového člunu směje, že je vážně paráda, že mě tu mají. Prý se nebudou nudit. A pak dodal, že ho za to dokonce platí, což je na tom celém prý nejlepší. Ale nejlepší ve skutečnosti je, že je vážně hodný. Teda až do chvíle, kdy na mě zahaleká příkaz, o kterém nemám tušení, jak ho provést. Posledně to bylo něco jako: „Chci, aby ses na té lodi zvednul a postavil, ale tentokrát nebudeš držet vůbec nic. Máš pět minut na to, abys to vymyslel. Radit ti nebudu.“ Tak jsem na něj jen chvíli zíral, ale pak to nějak šlo. A výsledek najdete mezi fotkami. Dokonce jsem při tom ani nežuchnul do vody, což jsem vážně ocenil. Roche tedy ne, protože se na tu chvíli těšil a dokonce si i vytáhl telefon a riskoval, že tam půjde se mnou. Pod hladinu jsem se ale podíval až chvíli potom, když jsme zkoušeli, jak rychle dokážu veslovat jen s pomocí nohou. Rychle ano, ale bezpečně rozhodně ne.