11. listopadu
Společenství gentlemanů
Od chvíle, co jsem na letišti v Praze prolezl bránou k letadlu do Anglie, je to přesně měsíc a půl. Od té doby jsem tu byl vlastně doslova zavřený ve společenství kluků všech národností a kultur. A je to jako demokracie - občas to funguje a občas ne.
Vlastně si tu trochu připadám jako na soustředění s lyžařským oddílem pár let zpátky. Mám jich za sebou docela hodně a v mnohém mi je to tu připomíná – každý bydlíme většinou ve dvojici na svém pokoji, který se doslova stane vaším domovem. Většina kluků tam má neskutečnej chlív, hlavně ti mladší. Plná penze, o praní prádla se stará personál a vaším úkolem je jen přesouvat se z místa na místo a makat. Jen se tedy nechodí na rozcvičky, což velmi oceňuji. Ráno vstanete, dojdete na snídani v předepsanou dobu, vrátíte se, ve společné umývárně si vyčistíte zuby, na pokoji se dáte do kupy, uvážete si kravatu, zastrčíte košili, popadnete desky, občas deštník a vyrazíte na několikaset metrovou cestu do školy. Tam si zavaříte hlavu, cestou zpátky se stavíte v kapli, která je povinná, pak rovnou na oběd, kde jíme všichni společně, pak se vrátíte zpátky na pokoj, přeházíte pár věcí a jdete buďto zpátky na odpolední vyučování, trénink nebo tzv. community action. Pak se vrátíte, máte chvíli klid a můžete si dojít koupit žvýkačky, ořezávátko a tak podobně, potencionálně jít běhat nebo si užít nějakou jinou srandu, pak jdete na společnou večeři, hned po ní se povinně hodinu a půl učíte a pak si můžete jít vybít zbylou energii do posilovny nebo vyrazit do tělocvičny kopat do balónu. Je to lehce monotónní, ale ne nepříjemné. Člověk si na to zvykne. Je to trochu jako ležet nahý na vodní hladině – když se nehýbete, vznášíte se a jste v klidu. Ale jakmile si uvědomíte, že se nesmíte ani hnout, začnete kolem sebe zmateně mávat rukama a nohama a jdete ke dnu.
Nemám pocit, že bych tu zaznamenal šikanu. Pošťuchování, to ano. Ale nemyslím si, že by tu byl někdo, kdo by to od ostatních systematicky schytával. Nebo jsem si toho prozatím nevšiml.
Většina z těch kluků tu prakticky vyrostla. U kulatého jídelního stolu nás sedí devět, tedy jeden Čech, dva Rusové, jeden Nor, jeden Korejec, dva Číňani (tedy jeden je z Hong Kongu, což oficiálně není Čína), jeden kluk z Malty a nakonec jeden rodilý Brit. Je to hrozně vtipná kombinace lidí, ale všichni prošli místní výchovou, mluví plynně anglicky a jsou zvyklí na místní jednoduchý a bezstarostný způsob života. Bezstarostný je určitě, jen si nemyslím, že by to tu většina lidí oceňovala. Vlastně si trochu připadám jako zamrzlý o několik let níž v lehce dětském věku. Je to hlavně znát během jídla, kdy se projeví dětinskost většiny kluků. Není to jen o konverzaci, tu vem čert. Bavit se o podivně zakřiveném čumáku formule jedna a hádat se o tom, kdo z nás devíti by byl nejpotrhlejší diktátor, kdyby se mu k tomu naskytla příležitost, je vlastně sranda, ale ne ve chvíli, kdy si člověk uvědomí, že to z nich většina myslí vážně. Jednou jsem se zmiňoval o místní stolovací kultuře a zmíním se znovu. Jednou se mě Thomas ptal, co bych na našem stole změnil a lehce jsem jim to vpálil do obličeje. Většina mého proslovu se týkala banálních věcí, jako je žvýkání s otevřenou pusou, které nemůžu vystát, mluvení s pusou plnou rozžvýkaného kuřete, které zapřičiňuje prskání ostatním do jídla včetně mně, ničení zbytků dezertu na stříbrném podnose tím, že do něj strkáte vidličky, zeleninu, která zbyla rozeseta po stole, vlastní prsty a spousty dalších věcí, které nebudu zmiňovat. Jsou to vážně banální věci, které ale člověku dokáží vcelku znepříjemnit celý oběd. Ti kluci tu nemají mámu, která by jim dala pohlavek nebo je nechala umýt nádobí. Vychovávají se mezi sebou a nefunguje to. Je to hrozně bizarní pohled, vidět celou jídelnu plnou kluků v oblecích, kteří vypadají jako na obchodním jednání nebo přinejmenším na setkání budoucích pánů zeměkoule prskat po sobě šlehačku.
Musím si přiznat, že se trochu bavím narušováním místních návyků. Docela jsem vyignoroval místní hierarchii. Občas nedorozuměním, ale většinou záměrně. Jsou to maličkosti – třeba to, kdo kde sedí, na to kašlu systematicky. A pak to jsou ještě banálnější věci – vzpomínáte si, jak jsem se zmiňoval o ‚Thumbs‘? Tedy o nepsaném pravidlu, že ten, kdo se po vykřiknutí tohoto slova poslední dotýká oběma palci hrany stolu, musí dojít doplnit konev s džusem nebo přinést hadr na utření stolu? Začalo mi to po týdnu pěkně lézt krkem a šel jsem lehce proti tomu. Je to trochu modelování si své vlastní malé revoluce. Začal jsem tím, že jsem to prostě občas přestal dělat. A prošlo mi to. Kluci to nějak vzali, asi jim bylo hloupé mě do toho nutit, takže jsem vždy nerušeně pokračoval ve vychutnávání si vařeného hrášku a pobaveně sledoval ostatní, jak se hádají o hlouposti a čekal, až to někomu začne vrtat hlavou. První si toho po pár dnech všiml, myslím, Kimmy, který se podivil nad tím, že takhle vlastně nikdy nechodím pro džus a stejnak ho piju. Lehce jsem se na něj usmál a pokrčil rameny. On v tom vcelku logicky odmítl taky dál pokračovat a tím to celé přestalo dávat smysl. Nakonec to přestali na pár dní dělat všichni, protože najednou k tomu neměli důvod, nějaká sociální kontrola najednou přestala mít význam. A takhle se, vážení, dělá revoluce. Je to skoro snadné.
Po několika dnech se ozval Pchong, který prohlásil, že je to takhle nuda a že se teď už vůbec nedokáží dohodnout na tom, kdo přinese další pití, a tak se všichni zase dohodli, že dají vše do starých kolejí. Tak jsem jen pokrčil rameny a dál si vychutnával svůj hrášek. Když se zase lehce hystericky přeli o tom, kdo měl palce na stole tentokrát, jsem se mlčky sebral a prostě pro džus došel sám. Trochu je to vykolejilo a některé nejspíš mrzelo, že nemají koho drtit svými logickými argumenty a kvůli čemu se odvolávat k babičce Donalda Trumpa, ale alespoň je to zklidnilo. A nejvíc jsem asi dostal Conrada, který ‚Thumbs‘ vykřikuje nejčastěji a který je většinou leadrem stolu, jenž řídí téma konverzace a kterého všichni poslouchají, když mluví, když jsem ho dojídaje svoje lasagne poprosil, jestli by byl tak hodný a nedošel doplnit parmezán, který před chvílí došel. Chvíli na mě koukal a pak se zvedl a donesl ho celý kotel. Pak ho jen překvapilo, že jsem mezitím své lasagne dojedl a žádný sýr k tomu nepotřeboval. Pravděpodobně mu to došlo, ale byla švanda pozorovat, jak se lidé mění, když jsou překvapení jednáním, které nečekají.
Skoro se těším, až jim povím, jak se bavím a jak si hraju, ale zatím si připadám lehce vinen tím, že ovládám lidi, čehož se na sobě bojím asi ze všeho nejvíc. Ale třeba to pochopí a něco jim dojde – třeba to, že ne vždy je ideální nechat se oblbnout. To asi platí vždycky – (Bášovo moudro dne) – a mnohem víc, když je důležité, aby si člověk zvolil jednoho člověka, kterému bude věřit, že není tak sebestředný, aby urazil polovinu etnických menšin této planety a zajistil si jediný triumf, který mu ve sbírce mocenských záměrů zbývá, aby si dokázal, jak moc velkej je to frajer. To je mnohem horší situace než ta, kdy si člověk vlastní hloupostí zajistí doživotní zásoby parmezánu.
Spousta kluků tu má kolem sebe pneumatiku. Nevím, jak se to tak stane, ale nejspíš to bude tím, jak nezdravě se tu jí. A taky obecně režimem. Jídlo je kvalitní, ale je ho zaprvé obrovský kotel a za druhé si každý řekne o nálož smažené ryby a odmítne zeleninu, což není úplně to pravé ořechové. A pak sport třikrát týdně je sice skvělá věc, ale zřejmě to nestačí. Výjimku tvoří zapálení sportovci, kterými jsou prakticky všichni z mého veslařského týmu, a pak ta část kluků, která má v genech to, že zůstane navždy hubenou. Jinak se tu tomu během puberty neubrání téměř nikdo – alespoň z chlapců ne, u holek netuším, protože s nimi prakticky nepotkávám. I večer v posilovně je většina kluků oplácaná. Jsou to většinou rugbyoví bouchači, kteří tam tráví dlouhé večery a kteří mají v rukách a celém těle páru neskutečnou - těm se to skoro hodí, protože při velké rychlostí mají velkou hybnost a není je jednoduché přesvědčit, aby pustili míč a vykašlali se na touchdown, který mají na dosah. Určitě za to celé může lehká potřeba odboje proti místnímu režimu – alespoň povrchová. Zmiňoval jsem se, že v sobotu večer je místním největším povyražením zajít si někam do obchodu a koupit si žvýkačky nebo tak něco. Je to trochu úsměvné, ale divili byste se, kolik lidí tu nadšeně vyrazí do Tesca nakoupit si spousty igelitek nacpaných koktejly a pytli brambůrek a pak z toho žijí celý týden. Lehce to nechápu, protože i já, který jím docela hodně, nemůžu říct, že bych tu někdy zažil hlad.
Vlastně tím chci jen říct, že si nejsem jistý, jestli se stávám fanouškem systému boarding school. Poslat svoje dítě v deseti letech na deset měsíců na druhý konec světa mě trochu děsí - a hlavně mi zatím připadá, že to tu na většině lidí nadělalo mnoho škod.