10. října
proč se mi tu začalo líbit
Dost pravděpodobně to bude mít něco do činění s tím, že jsem si konečně parádně vyšlápnul boty, které jsem měl při příjezdu nové a které mi způsobily úbytek náplastí compeed ve speciální taštičce pod postelí. Ale nyní jsou krásně pohodlné a vytvarovaly se a promáčkly na správných místech, takže netrpím bolestí při každém druhém kroku. To je moc fajn.
Dalším faktorem bude to, že se mi tu podařilo patřičně zorientovat a zcela dobře si pamatuji, kde mám ve kterou dobu v týdnu být. To zahrnuje hlavně časté chození do kaple na mše a tréninky zpěvu (ne, neumím zpívat a jsem rád, že můžu jen předstírat, že zpívám, protože si toho nikdo nevšimne a stejnak je to každému šumafuk). Ty jsou vždy v neděli, ve čtvrtek a pak občas náhodně podle toho, která kolej je zrovna na řadě. Bohužel mi mše většinou nic neříkají, ale s tím, jak neskutečně naše kaple vypadá a jak zpěv stovek lidí uvnitř zní, je to pokaždé zážitek. A to i přesto, že je v tamějších lavicích ještě méně místa na nohy než v Airbusu společnosti WizzAir.
Pak jsem tu taky našel atletický ovál, dokonce hned 47 kroků od zadních dveří našeho Housu. Náhodička. A začal jsem ho hojně využívat. Mám během dne celkově dvě hodiny volna, kdy můžu být kdekoliv v Oundlu, a tak chodím běhat, protože za chvíli je zima (v Čechách sněžilo!), přijdou tréninky, na kterých nebudu, pak se vrátím, všude budou (snad) závěje sněhu, skočím rovnou na běžky a hned na závody. A s tím, co se tu jí a jak spousta místních vypadá, bych tu bez pořádného tréninku vyšel hned z formy a vypadal pak jako kočka Koule.
Předevčírem jsem se tam protahoval a akorát se ke mně šinul Mr. Brighton, můj učitel dějepisu a fanoušek Prahy a českých studentů. Mám ho vážně rád, je s ním sranda. Před týdnem nám učitelé psali hodnocení, ale jelikož jsem tam byl teprve pár dní a neviděl ode mě ještě žádnou práci, celé ho naplnil úvahami o tom, jak šťastné to je, že jsem přijel v době, kdy nás zrovna učí Americké dějiny a ne operaci Anthropoid, která nebyla zrovna nejšťastnějším obdobím česko-anglických vztahů. A srandovní taky bylo, že tou dobou, kdy jsme se bavili, venčily všechny kolemjdoucí osoby své psy a on měl k sobě na špagátu přivázanou svoji dcerku, která jela na malém kole a on se bál, aby někam nezahučela. Někdo venčí retrívra, někdo dítě. Je fakt vtipnej.
A ještě lepší bylo, že asi patnáct minut na to, když jsem byl uprostřed tréninku řízené vytrvalosti a snažil se vylepšit čas kola alespoň o vteřinu a půl, vyběhl zpoza plotu oděn do sportovního a obdivuhodnou rychlostí si to kolem mě zkrátil do opačné branky, odkud běžel někam dál a dál. Během toho, co jsem v křeči drtil zuby a kopal sám sebe do imaginární zadnice ve snaze vyhecovat své vnitřní já, stačil na mě zahalekat něco o maratonu někdy v blízké budoucnosti a že sebou musí taky hodit, samá historie mu prý nesvědčí. Takže doufám, že v tu chvíli taky jen zatínal zuby a ve skutečnosti se pak někde za rohem potají vydýchal, aby vypadal hustě. Ale obávám se, že ne. Není nijak starý, bude mu tak kolem pětatřiceti, ale musím uznat, že vcelku hustej je.
A poslední věcí, která je vážně lahodná, je ta, že se absolutně nestresuju s tím, co mě čeká na hodině. Jediné, s čím jsem měl ze začátku lehce problém, byla elektřina ve fyzice, kterou jsem viděl poprvé v životě. Navíc se v Anglii z nějakého důvodu značí napětí jako V a ne jako U, které je k vidění v Čechách. Takže jsem v tom měl lehce guláš. Ale po minulé neděli strávené v knihovně s učebnicí fyziky a slovníkem se mi podařilo nacpat do hlavy spoustu potřebného. A skutečně potřebným se to stane zítra ráno, kdy z elektřiny píšu test a netuším, co od něj čekat. Tak snad ne nic horšího, než potencionálně ucpaný záchod anonymním kusem papíru, který na sobě nese velké červené písmeno F.